Srdce Odvahy

19.

Když jsem přišla do pokoje, ženy , které jsem teď znala pod názvem vyslyšitelky, mi chtěly dát košili, kterou jsem razantně odmítla, protože, nejenže měla křiklavou barvu růžové ale ten výstřih...no ani nechci vědět jak byl hluboký. Požádala jsem o halenu a kalhoty. Ženy mému podivnému přání vyhověli, i když se moc netvářily na to, aby dáma spala v kalhotách a haleně. Měla jsem pocit, že jsem přišla do středověku. Přinesly mi pohodlné hnědé kalhoty a bílou halenu. Teď jsem si konečně připadala pohodlně až na mé mokré vlasy. Poprosila jsem je o hřeben údajně na ráno. Přinesly ho, zeptaly se jestli nepotřebuju ještě něco a po mém oznámení že ne se z mého ne velkého pokoje vytratily. Jen co jsem osaměla, rozdělala jsem si vlhké vlasy které mě všude studily a začala jsem rozčesávat do jejich uschnutí. Spletla jsem si vlasy do jednoho copu. Šla jsem do rohu pokoje kde byl můj batoh a měla jsem strach ho otevřít. Když jsem ale vydělala knihu, jako by se jí voda v životě nedotkla. Nechápala jsem to a tak jsem si zdělala brýle, dala je na noční stolek vzala nůž a zalezla do obrovské postele která zabírala většinu pokoje a byla tak velká jak pro pět lidí. Nůž jsem si strčila pod polštář a lehla si zády ke dveřím tak, abych pod polštářem neustále svírala nůž.
Ten den jsem klidnou noc neměla. Pořád jsem se probouzela z nočních můr o tom jak se topím. Zase se pořád opakovalo to co dneska, akorát mě nikdo nezachránil.
Vždy jsem se probudila vystrašená a aby na mě neležela taková tíha jsem se ani nepřikryla a spala na peřině.
Asi ve tři hodiny ráno jsem slyšela jak někdo opatrně otvírá dveře od mého pokoje a i když se snažil jít potichu, stejně mě vzbudil. Předstírala jsem klidný spánek a pod polštářem jsem sevřela rukojeť nože ještě pevněji. Postava zavřela dveře a opatrně se plížila k mé posteli.
Počkej si.
Osoba už byla skoro u postele.
Počkej si.
Přelezla mou postel a když už byla skoro u mě-
Teď!
Vrhla jsem se na ni a ostří mého nože se zalesklo ve svitu měsíce. V kleče jsem se rozmáchla  do míst kde mělo být srdce.
Nestihla jsem ale zasadit ani první ránu protože dotyčný mě pevně chytil za oboje zápěstí.
Čekal to.
,,Klid Liv, to jsem jen já!"zašeptal Aidon. Přemohla mě ohromná úleva z toho že mě nikdo nezajme. Ale stejně jsem se na sebe naštvala za to že jsem neměla žádný plán B kdyby  mi nevyšel plán A jako teď.
Spustila jsem ruce s nožem do klína.
,,Co tady děláš?"zeptala jsem se taky šeptem a pokusila se o přísný pohled ale když jsem viděla, co má na sobě nedokázala jsem to. Kromě velikosti a stylu měl na sobě úplně to samé co já. Náhoda?
,, Víš"začal,, když jsem si dneska lehl do postele, přál jsem si, abych spal  klidně".
,,No tak to jsme dva"seděli jsem tam, na mé posteli, naproti sobě ve stejném oblečení ve svitu měsíce, a oba jsme měli problém usnout.
,,Ale zjistil jsem že moje přání nebylo vyslyšeno."řekl a usmál se na mě.
,,U mě je to stejné. Nemůžu spát, aniž by mě nepronásledovala má smrt."jeho pohled poteměl.
,,Liv"řekl vážně,,je mi to tak líto-"nemohla jsem se na něj dívat jak z toho co se stalo viní sebe.
,, Aidone, to co se stalo tam venku nebyla tvá vina. Nebýt tebe bych tu už nebyla."uhnul pohledem.
,, Nechápu o čem to mluvíš."trapná výmluva.
,,Ale ano, ty to moc dobře víš. A víš i to že já vím že to bylo tvoje přání vysvobodit mě z tama. "Aidon si povzdechl a prohrábl si vlasy oběma rukama.
,,Já jen-nedovoluju si připustit, že bych snad já mohl za tvou záchranu když kvůli mě jsi tam skončila ." Pro pána pomůže mi s tímhle klukem někdo?!
,,To není pravda. A přestaň se z toho pořád vinit "řekla jsem a plácla s sebou na postel a Aidon zrovna tak . Zasmál se. Očividně byl rád že ho z toho neviním.  Měla bych si dávat pozor co jsem říkala. Od té doby, co jsem měla tu potyčku se Sergejem jsem nějak víc sdílnější, než normálně. Jak se to zdá už dávno!
,, Aidone"řekla jsem po chvilce,, já...mám pár dalších otázek, ale slíbila jsem ti že tě nebudu trápit, takže se tě chci zeptat jestli by ti nevadili."Aidon se na mě pobaveně díval.
,,Asi se mnou trávíš až moc času. Začínáš být na mě zvědavá tak jako já na tebe."
Povzdechla jsem si.
,, Neodpověděl jsi mi." Aidon se na mě podíval a v ironii řekl.
,,Jo, pár otázek snad přežiju"citoval mě z toho večera co se mě ptal jestli se mě může na něco zeptat.
Strčila jsem mu rukou do ramene.
,,Hele!"
Zasmál se a já jsem se nadechla a začala.
,,Po pravdě mi řekni, proč jsi po mě chtěl tu gumičku? Vím že kvůli ospalosti to nebylo. Tak blbá nejsem."
,,Kdo se moc ptá moc ví."
,,Hej! To je moje fráze!"
,,Já vím"řekl mi,, a dokud nepřijde ten správný čas, tak ti to ani neřeknu."CO?! TO NEPLATÍ! MÁ ZVĚDAVOST JE NEUTIŠITELNÁ!
,,Jsi zlý!"
,,Ty taky! Neřekla jsi mi proč jsi přestoupila!"
,, Protože to je..."odmlčela jsem se.
,, Není správný čas, na to aby ses mi s tímhle svěřila, stejně jako já tobě."řekl mi. (Blá blá blá.) Líbila se mi vážnost v jeho očích když to říkal. Ale stejně mi jela kolečka v hlavě na plné obrátky, proč mi prostě neřekne pravdu o mojí gumičce? To je to tak tajný? Kdybych mu teď řekla pravdu o mě, řekl by mi i on o gumičce takže...
,,Já vím o čem přemýšlíš"broukl se zavřenýma očima provokativně,, ale já nechci, aby ses mi svěřila jen kvůli tomu že já vím něco na co ty sama nepřijdeš. Ne takhle. "(Blá blá blá) ,, Když se mi budeš chtít svěřit tak až mi budeš na tolik důvěřovat. A jestliže tomu tak ještě není, pak není ani správný čas."otevřel oči a usmál se,, Chápeš?"tyjo, řečeno jak z nějakýho filmu.
,,Ne."zabručela jsem a záložila si ruce. ,,Co je tak tajného za mou gumičkou?" Aidon se usmál a už chtěl odpovědět, ale něco ho zastavilo a tak neřekl nic. Rozložila jsem ruce a na něco si vzpomněla. Teď jsem měla eso v rukávu a pokusila jsem se o odpověď znovu.
,, Aidone prosím"šeptla jsem.
,,Ne"řekl a jeho úsměv se rozšířil.
,,Ale, "řekla jsem,, já jsem ti taky řekla o tom klukovi! Dlužíš mi to!"
,,A já ti říkám ať počkáš."
,, Vážně bych s Tebou neměla trávit tolik času."řekla jsem provokativně odměřeným tónem.
,,Co?! Ale to jsem neřekl!"usmála jsem se.
,,Ale já ano," a měla jsem pravdu. Tedy, alespoň jsem si to v danou chvíli myslela.
,,Tak mi polož další otázku."
,,Jak myslíš" pokrčila jsem rameny.,, Proč jsi za mnou přišel do té knihovny?"usmála jsem se pro sebe a vychytrale se na něj podívala.
,,Ty mi dáváš jednu špatnou otázku za druhou" zaůpěl Aidon.
,, Jak to špatnou?"zeptala jsem se vychytrale.,, Pokud vím teď už by jsi mi měl dát odpověď."
,, Pokud vím není na to správný čas. Ještě mi zcela nedůvěřuješ. "CO?! TO SNAD NE
,, Přestaň to opakovat! Víš že to tak není!"
,, Není?"
,, Není."musela jsem dát oči v sloup.
,,Pak mi řekneš jak se ten kluk jmenoval, hmm?"z očí mi musely metat  blesky.
,,Tak a v tuto chvíli tě mám plné zuby. Všechno obracíš proti mě. Není to tak že, jak říkáš, bych ti dostatečně nedůvěřovala já, ale to ty mi tu nevěříš." řekla jsem a otočila jsem se k němu zády. Měla jsem ten den se naštvat, ale neudělala jsem to. Aidon mi za to teda nestál. Opravdu s ním trávím tolik času? Ty dva dny co jsme tu byli spolu mi přišli jako věky. Štval mě jeho přístup. Ale já to na sobě v žádném případě nedala znát. Ještě aby měl navrch a myslel si, že mi na něm záleží. Pff! To určitě.
,,Liv, já ti věřím jako nikomu jinému ale....je mi to líto." Teda, za ten proslov bych měla zatleskat. Bravo!
,,Ne není."řekla jsem ledabylým tónem.
Příjemná atmosféra byla ta tam. Teda, jen pro něj.
,,Ale je. I když tomu nevěříš."řekl, ale i když se to pokusil zamaskovat,poznala jsem na něm že mu z toho bylo smutno.
,, Já nevím co si o tom mám myslet."řekla jsem s povzdechem, a přála si aby se všechno tohle odehrálo bez jakéhokoliv drama.
,, Prostě čekej."
,, Čekám celý život."řekla jsem, znuděně.
,,Na co?"otočila jsem se na něj a na tváři jsem vykouzlila hraný úsměv.
,,Kdo se moc ptá moc ví"řekla jsem medovým hlasem a Aidon se na mě zakabonil. Poznala jsem ale že pod maskou je rád, že jsem se neurazila. Měl štěstí že jsem tu já a ne Sarah. No, nejen v tomhle ohledu měl štěstí, co si budem.
,, Nevím, prostě čekám. Když se na něco zeptám doma mám čekat, že na to časem přijdu sama. Když chci stavět s našima opravy na zahradě, mám čekat, až budu na tuhle práci stavěná. Když si chci pořídit vlastní enduro, mám počkat na to až budu zodpovědná. Když si chci koupit knihu na kterou si spořím, mám počkat na to až budu mít rozum a utratím ty peníze rozuměji za nějaké moderní oblečení.
Když doma řeknu že s ostatníma holkama nepůjdu na fotbal dívat se na kluky, mám počkat až budu mít patnáct sedmnáct let a pak změním názor.
Když jsem nejlepší kamarádce řekla, že mě ničí ten kluk který se ani nesnaží vyhledat mě, po té dlouhé době co jsme spolu seděli, řekla mi ať čekám, že to časem odezní a pokud mu na mě záleží pak se ozve.
Jenže už nikdo nevidí že už nejsem malé dítě a s opravou můžu pomoct.
Že v mých letech už můžu mít enduro a vzhledem k mým určitým zkušenostem bych mohla být i zodpovědná.
Že se mi nelíbí dnešní trendy a oblečení které chci mám.
Že patnáctý rok se překlenul a za pár dní mi bude šestnáct a pořád jsem nebyla na jediném fotbale.
Jediný kdo měl pravdu byla moje kamarádka která řekla že to odezní a odeznělo. On se neozval a tak jsem pochopila že  mu ani za to nestojím.
A že už je mi jedno a nemyslím na něj.
A tak čekám celý život na něco. A teď budu ještě čekat na tvé odpovědi. Všechno při starým."uzavřela jsem. Aidon se na mě díval s neutrálním výrazem a pak promluvil.
,, Musím říct že obdivuji tvou trpělivost, já být na tvém místě zabil bych sebe jako sebe"řekl a usmál se.
,,Hmm.. díky?"nevěděla jsem co mu odpovědět.
,,A je mi blbý nechávat tě zase čekat, ale upřímně, čekáš kvůli sobě."povytáhla jsem obočí. Skvělý. Přímo úžasný.
,, Sobě?"
,,To pochopíš"rozmyslel si svou původní větu,, až ti to řeknu pochopíš to.
,,Aha".
,, Další otázka?"
,,Jak jsi věděl že jdu do knihovny?"
,, Šel jsem za tebou."
,, Proč?"
,,Abych...taky špatná otázka." TO JE TVÁ SMRT! TY MĚ NEŠTVI!
,,Proč  na všechno na co se zeptám nedostanu odpověď ale když se zeptáš ty většinou ji dostaneš?"
,,Asi mám superschopnost ptát se správně."řekl s úsměvem. Mlčela jsem.,, No tak ne. Ono je to tak že ty se ptáš na důležité věci zatímco já na ty nedůležité. A o tom to je." Usmála jsem se na něj. Aha, fakt?
,, Každý se ptáme na to co je důležité pro nás."řekla jsem.
,, Otravuju tě tu?"zeptal se mě Aidon. Najednou.
,,Ne. Stejně bych nespala. Pořád bych se budila. Což mě přivádí k další otázce..."řekla jsem a ze zad jsem se překulila na bok čelem k Aidonovi abych mu viděla zpříma do očí.,,Proč jsi sem přišel?"zašeptala jsem. Obdaroval mě dalším úsměvem. Měla bych být poctěna?
,, Konečně otázka na kterou ti můžu odpovědět. Tedy"odmlčel se,, alespoň částečně."
,,No nazdar". řekla jsem úplně tiše.
,,Jsem tady proto, protože nemůžu spát a když usnu tak mě za chvíli probudí noční můra-"
,,Jak ta noční můra končí?"chtěla jsem vědět. Tato informace mohla být cenná. Podíval se na mě s pokřiveným pohledem který říkal jedině to že to vůbec není příjemné.
,, Končí"šeptal potichoučku a sotva slyšitelně,, tou situací jak mi říkáš ať na tebe nezapomenu. Pak tě zahalí voda a já nemůžu dělat nic. Pokaždé."tato situace nebyla vůbec příjemná.
,,Aha. A odpovíš mi ještě na mou předchozí otázku? Prosím."zadívala jsem se na něj.
,,Přišel jsem protože"zvednul ruku která se zastavila těsně nad mou kůží tváře.,, můžu?"zeptal se. V klidu jsem pokrčila rameny. Někdy musíte člověku dodat odvahu aby se vyjádřil a já na Aidonovi viděla že je to pro něj těžké. Sváděla jsem vnitřní boj a chtěla proskočit oknem. Jenže to by vypadalo dost divně a já se strašně moc chtěla dozvědět co mi chtěl Aidon říct. Jenže pak se ve mě cosi zlomilo.
,, Radši ne", Aidon ruku zase stáhl.
,, Protože když jsem se probudil po páté s tou samou  noční můrou, chtěl jsem důkaz že jsi skutečná a že jsi v pořádku a žiješ. " usmál se.,, Tvé zdraví se mi potvrdilo ve chvíli kdy jsi se mě pokusila zabít."zasmál se na hlas. Musela jsem se k němu přidat.
,, Promiň. Nevěděla jsem kdo-"
,, V pohodě. Viděl jsem že neležíš  klidně jako tenkrát u stromu, když jsi opravdu spala. Tušil jsem že se chystáš do útoku, jako tenkrát když jsi zaútočila na vyslyšitelky."věnoval mi vědoucí pohled.
Podívala jsem se na něj prozíravě.
,,Ty jsi mě sledoval když jsem spala?"úsměv jakoby mu někdo z tváře utřel utěrkou. Já jsem tu byla ta, kdo měl věci pod kontrolou.
,,No já.. totiž..ne ne.. já..."dívala jsem se na něj tak podezíravě že jsem to nezvládla, a musela se rozesmát.
,,Jen do toho. Prokecl jsi se sám."usmála jsem se.
,,No, možná chvilku."
,,Tak a teď už se z toho nevykroutíš."
,,Jsi zlá."povytáhla jsem jedno obočí.
,,Jako ty.Což mě přivádí k otázce....ty jsi se nebránil když přiletěly vyslyšitelky?"musela jsem z něj nevědomky vytáhnout co nejvíce informací.
,,No, bylo to tak ráz na ráz že jsem si ani neuvědomil možné nebezpečí.'
,,Aha."pak se rozladěně kousl do rtu.
,,Ty, Liv. Když jsi napadla ty vyslyšitelky, chci ti říct, vedla sis skvěle. Nenechala jsi nic náhodě, že by tě třeba vydírala mým životem a já ti chtěl říct..."odmlčel se. To bylo tak divný. Jakože, asi jsem neuměla přijmout kompliment,,chtěl jsem se zeptat, jestli...jestli by tu nebyla možnost.."
,, Jaká?"zbytečně to protahoval, a já už chtěla mít tuto záležitost za sebou.
,,Že by jsi mě to taky naučila? Něco jako sebeobranu?"zamyslela jsem se. Vlastně proč ne? A proč ano?
,,Hmm..ano.. to by určitě šlo. Jen mi něco slib."zadívala jsem se na něj vážně, aby si byl vědom že si nedělám srandu.
,,Co bys chtěla? Abych si přečetl skleněný trůn?"teď jsem ho opravdu podezírala, vlastně, jsem se ve svém podezření jen utvrdila.
,,Jak víš že jsem četla skleněný trůn?"
,,To jsi tehdy vracela ne? Všiml jsem si toho když jsem přišel do knihovny."
,,Aha."mám tě! I když to ještě nevíš ,, Ne to jsem nemyslela. Stačí aby jsi přečetl Hraničářova učně. Ale je tu něco jiného. Je to celkem důležité a musíš si to pořádně rozmyslet, jestli mi to slíbíš."
,,Nikdy"zašeptala jsem  výhružně,,ať už se stane cokoliv, nikdy ji nepoužiješ proti mě. Slíbíš mi to?"podíval se na mě tak vážným pohledem jako já na něj.
,, Liv tohle bych nikdy v životě neudělal.
Slibuju že ať už bych ohledně tebe změnil názor, nikdy to co se od tebe naučím nepoužiju proti tobě."řekl  usmál se ale já mu úsměv neopětovala.
,,Tedy až na"udělal dramatickou pauzu,,tvé slovní obraty. Jsou boží!"řekl nadšeně a já ho počastovala naštvaným pohledem.
,,A teď se tě na něco zeptám já."řekl významně.
,,Mám se obávat toho nejhoršího?"
,,No, jak se to vezme."odmlčel se a pak se zeptal. ,,Proč jsi s holkama nikdy nešla na fotbal fandit  sportovcům?"myslela jsem že jsem se snad přeslechla. To je pro něj důležité? Jakože, opravdu? Taková viditelná blbost. Vždyť už jen ta otázka je odpověď!
,,To mělo být proč jsi nikdy s holkama nešla ztrácet čas nad šmírováním kluků kteří si o sobě myslí že mají každou na kterou si ukážou? Aidone, řekni, nemluví to samo za sebe?"
,, Když to podáš takto, pak ano, ale..."
,,Ale co?"
,,Doufal jsem že bys mi třeba prozradila, co je zodpovědné za to, že na věci máš takový pohled?"usmála jsem se na něj.
,, Ále prosimtě. Donedávna bych ti ještě řekla že o kluky nestojím ,ale jelikož víš jaká byla má minulost tak ti řeknu jen že vzhledem k minulosti se ani není čemu divit, že se na to dívám takto, ne?"
,,Hmm... někdy mám pocit že jsem tupec, protože třeba na tohle jsem si mohl odpovědět sám."zachmuřil se.
,,Je správné že se tak cítíš. Máš tak o to větší chuť se zdokonalovat a dívat se na věci trošku s nadhledem nebo jinak než ostatní. V tom to je."podíval se na mě.
,,Víš Liv, někdy mám pocit že ve mě vidíš to co jiní nevidí. Jsem strašně rád že jsem tě potkal. Přál bych ti taky někoho jako jsi ty."Jak komické. Známe se dva dny, kámo.
,, Jenže když to tak podáš, tak já už jsem tě potkala."usmála jsem se. Kdybych si ho znepřátelila, přišla bych o docela cenný zdroj informicí.
,, Vždyť to říkám! Vidíš ve mě něco víc než-"byl úplně unesený tím jak jsem to špatné obracela v dobré a to mě upřímně těšilo. I když měl štěstí že tu byl on a ne někdo jiný. Tohle bych jinak nikomu neřekla. Tedy.. pokud bych si nechtěla získat důvěru pro třeba nějaký určitý účel.
,,Než v sobě vidíš ty? Ano, tak už to chodí."
,,A taky víc než všichni ostatní a dokonce i víc než moje máma. Ani si někdy neuvědomuješ svoji hodnotu, víš to?"
,, Chceš říct stejně jako teď ty?"rozhodil bezradně rukama.
,,Co ti na to mám říct?"
,,Nic"řekla jsem,, a nebo všechno. Tato volba je na tobě."zasmál se.
Chvíli jsme leželi v družném tichu a po chvíli se mi začaly klížit oči.
,,Nejsi už unavená?"zeptal se mě.
,,Na tom nesejde. Stejně neusnu."
,,Tak tu mám zůstat? Můžeš spát když budeš chtít a když se probudíš, můžeme si zase povídat, co ty na to?"
,,Tak jo."zavřela jsem oči a po chvíli jsem usnula.
Pak mě ale něco vzbudilo. Byl to Aidon, překvapivě. Měla jsem chuť ho zabít. Zrovna se mi zdálo o Willovi jak  mě zaučolval roli hraničářky.
,,Liv?"vypadal vyděšeně a já pochopila že ho jeho noční můra pořád pronásleduje. Bylo mi ho líto, protože trpěl kvůli mě. Ale měli jsme to vyrovnané, jelikož já v tu chvíli trpěla kvůli tomu že on nemohl a já potřebovala spát.
,,Copak je?"zeptala jsem se ho. Prosím, snažně tě prosím, lehni a spi!
,, Já"sklopil oči.,,asi nic."bylo vidět že by mi to moc rád řekl i když bojoval sám se sebou. Nakonec ale asi usoudil že to co mi chtěl říct by asi nebylo úplně ideální.
,,Co? Můžeš mi to říct nenaštvu se..teda možná."podíval se na mě.
,,Mohl bych tě obejmout? Vždycky když se probudím potřebuju se tě dotknout aby jsem věděl že jsi tu opravdu se mnou."měl zmučený výraz v obličeji a doufal že bych mu to snad dovolila.
Zamyslela jsem se. Dřív bych to nikdy nedopustila jenže vzhledem k tomu co jsme s Aidonem prožili  bylo pochopitelné  ŽE JSEM CHTĚLA SPÁT! A tak jsem řekla.
,, Když tě to uklidní."rozzářily se mu oči,, tak na chvilku. Na chviličku. A pak mě pustíš!"
,, Opravdu? Já .. vážně to pro mě dost znamená takže až budeš něco potřebovat ty-'
,, Myslíš si, že bych si nevzpomněla? Jo řeknu ti."
Aidon mě i  proti  mé vůli objal, ale když se tak stalo, byla jsem klidnější i já. A pak jsem si vzpomněla proč.
,,Takhle mě naposledy držela před dávnem máma."řekla jsem mu z pod zavřených očí, dřív než jsem si to stihla rozmyslet,,už jsem skoro zapomněla jaké to je."
Aidon si mě k sobě přivinul ještě pevněji a řekl.
,,To abys na ten pocit, nezapomněla úplně. Klidně spi, Liv."zašeptal.
,,Ty taky Aidone" řekla jsem a vzápětí usnula.