Srdce Odvahy

37.

Padl večer a my se utábořili na háječku u lesa. Stev se pořád nemohl smířit s realitou, že těch klíčů je víc a vymýšlel jak to udělat,abych vybrala ten správný. Měl strach. Dokonce mi, když šel Aidon pro dříví řekl.
,,Mami, co budeš dělat?"
Mami.
I když jsem to po něm nechtěla, vždycky když mi tak řekl to bylo krásný.
Obejmula jsem ho a řekla jsem mu že už něco vymyslím. A tak to pak přestal řešit. Měl o mě strach. A já o něj. I o Aidona, samozřejmě. Jenže strach o něj se lišil od toho o Steva.
Stev byl můj syn, zatímco Aidon byl nepostradatelný přítel. Nemohla jsem přijít ani o jednoho.
Ztráta obou by mě rozdrtila.
Zdělala jsem brašnu ze sedla a vytáhla z ní dva křemenáče
No tak Liv, to musíš zvládnout! Jen jednu jiskru!
Naskládala jsem na sebe pár dřívek, jen na zkoušku.  Klekla jsem si k ní, zády od Steva.
Pokoušela jsem se o oheň pořád dokola.
Dokola a dokola.
Jen jednu jiskru.
To přece-
Chvíli jsem nechala klesnout ruce do klína. Cítila jsem na sobě Stevův pohled.
Znovu jsem se dala do křesání.
Jen jednu jiskru.
Přišlo mi to jako věčnost, když jsem tam klečela a dřela o sebe kameny.
Jen jednu.
Podívala jsem se na kameny.
Možná bych neměla dřít hladkou stranou, možná-
,,Je pozoruhodné, jak dlouho vydržíš když za něčím jdeš, a kdybych teď byl zticha, tak věřím že by jsi v tom pokračovala."
Rychle jsem se otočila. Za mnou stál Aidon, a před ním ležela hromádka dřeva.
,, Já..em...byl to špatný nápad. Vím že to neumím. Takže bych to měla nechat profesionálům."stoupla jsem, přešla k němu a do dlaně mu dala ty zpropadený šutry.
,, Ne. Naučím tě to."řekl a hluboko v jeho očích jsem uviděla sebevědomé jiskřičky.
,, Vážně? To by bylo fajn. Totiž bylo by to skvělý."
Stev nás pobaveně sledoval.
Aidon přešel k ohni.
,,Fajn žes ty šutry vzala. Bez nich bychom-"
,,Bez nich by zítra nebyla horká voda a bez horké vody, by nebyla káva. A bez kávy"udělala jsem krátkou pauzu,,by byl můj konec. Vzala jsem je tedy kvůli sobě"dokončila jsem s úsměvem. Propukli  v smích.
A Aidon mě nakonec naučil ten oheň vykřesat.
Když jsem si konečně sedla vedle Steva a Aidon si šel pro přikrývky šeptl mi.
,,Srdce bije pro milovaného člověka v touze být milováno."povytáhla jsem obočí. Proč mi něco takového vůbec říká?
,, Cože?"podívala jsem se na něj.,, Já to nechápu."
Podíval se na mě a usmál se.
,,Až přijde čas, pak to pochopíš. Protože čas je velice křehký."
,,Ach jo. Tady všichni mluví v hádankách." Zasmál se.
,,Je to blbý když v nich mluví i vlastní syn a ty jim nerozumíš?"
,,No-"
,, Čemu nerozumíte?"zeptal se Aidon, který právě přišel s haldou dek, které byly ještě před chvílí poskládané, ale pošlete Aidona pro deky. Zachumlala jsem se do svého pláště.
,,E-"
,, Ničemu"řekl Stev rychle za mě.
Aidon se na něj podezíravě podíval, ale nic nenamítal, a položil deky na zem.
Vzala jsem si tu nejvíc výraznou.
Kdyby se mělo stát , že bychom měli být vidět, pak ať to jsem já. Nedovedu si představit, že se ráno vzbudím a jeden z nich tu nebude.
Byli to ti nejbližší lidé které jsem kdy měla.
Ještě bližší než my rodiče.
Ještě bližší než mojí první spolužáci.
Ještě bližší než moje babička.
Ještě bližší než kdokoliv koho jsem kdy potkala.
,,Liv?"zeptal se Aidon,, je ti dobře?"
,,Jo. Proč?"řekla jsem zastřeným hlasem. Pokoušela jsem se ho zakrýt a zamaskovat.
,,Lesknou se ti oči."rychle jsem si je utřela.
,,Co je ti mam-"začal Stev.
,,Nic"utnula jsem ho. Co se to se mnou zase děje? Prosím! Jen teď ne!
Nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic nic....Nic se neděje. .. Doprčic s tebou Lawiro! Nic-se-neděje!..
,,Ty nikdy nic."řekl dopáleně ,, vždycky, když ti něco je, nic mi neřekneš. Ani Stevovi. Otázkou je proč."
,, Protože"řekla jsem už pevným hlasem, který jsem za tu chvilku nasbírala,,jsou to moje problémy. Jsou to moje věci, moje problémy, kterými nebudu nikoho zatěžovat nebo snad otravovat. Bylo by to zbytečné. Jsou zbytečné. A vytahovat je by bylo stejně zbytečné jako já."
,,Tak tahle to je!"řekl Aidon.,,ty si prostě myslíš že nás nezajímáš. Že jsi nám snad jedno."
,,Ne tak to teda není."
,,Tak proč nic neřekneš?"
,, Protože nesmím!"řekla jsem rozhořčeně.,, Nesmím."proti mé vůli, se mi po tváři spustila slza.
Do háje do háje do háje do háje do háje do háje...
Ať ty proklatý slzy zmrznou! Proč nemůžou umrznout? Je v nich tolik  soli, nebo co?
Ty přece nebrečíš. Ty nesmíš brečet. Nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš nesmíš...
,, Cože?"
,,Nic."
,,A je to tu zase. Steve?" Aidon hledal podporu u Steva. Už nevěděl co má se mnou dělat.
,, Nemůžeme to prostě nechat být?"řekla jsem.
,,Uhodla jsi. Nemůžeme. Protože se trápíš."obešel oheň a klekl si ke mě. ,, Trápíš se, ale nepřiznáš to. A víš proč se trápíš?"
,,Ne"otřela jsem si oči a potlačila další vzlyk. Už jsem si nesměla nechat skanout ani jednu jedinou slzu, až na to,  že mi po tváři stekla jen jediná slza.
Proklínala jsem se za to.
Ty jsi tak hrozná! Co to probůh bylo?! Okamžitě se seber! To si nemůžeš dovolit! Prostě nemůžeš! Nesmíš. NESMÍŠ...
Tlačila jsem na sebe v duchu.
Musela jsem se sebrat.
Já nejsem slabá!
Jen silná!
Nesmím brečet!
Já nejsem žádná fňukna!
Nejsem fňukna!
Nejsem slabá!
Nejsem-
Zvedla jsem hlavu a chladně se na ně zadívala. Tváře jsem měla zase jako z kamene a nikdo by nepoznal že jsem ještě před chvílí byla v tak špatném rozpoložení.
,, Půjdeme si lehnout."
,,Aha, já tě slyšel! Nemusíš se za to přece stydět! Pláč je lidská...já nevím je to lidský, i pro tebe je to přirozené. Klidně můžeš brečet."řekl Stev.
,, Nesmím,"chladně jsem ho odbyla.
,,Takhle se se mnou nebav! Prosím! Já nechci-"Stev byl ze mě očividně nešťastný.
,,Steve!"vykřikl Aidon.
,,Co je?"
,, Přestaň ji číst myšlenky! To přece není fér!"
,,Já jí myšlenky nečtu. To přece nikdo nedokáže. Tedy, svým způsobem ano, když vyslýcháš přání. Ale já ji slyším. Já slyším co si přikazuje. Její příkazy jsou pro ni samotnou nelidské! A protože si přeje nebrečet slyším to"
,,Hej!"řekla jsem,, to stačí. Prostě pochopte že já jsem v pohodě"chvíli bylo ticho ale nakonec se Aidon se Stevem  na sebe podívali a usmáli se.
,, Sorry"řekl Aidon.
,,Co je to za boží slovo?"rozzářil se Stev
,,Je to anglicky"ochotně vysvětlil Aidon,, znamená to promiň."
,,Aha. Tak taky sorry."
A oba se zasmáli.
,,A ty"klekl si za námi Stev,, si přestaneš svíjet do takových věcí, přestaneš si něco takového přikazovat a všechno nám řekneš."
,,A když jsem se tě ptal, jestli víš, proč tě to trápí, pak je to to, že jsi to nikomu neřekla. Že ses nesvěřila. Proč?."
Aidon mě ničil. I když neúmyslně. Snažil se mi pomoct. Ale potápěl mě do mé hrozné minulosti, kterou jsem z duše nenáviděla.
,, Protože v té době"začala jsem,,tu pro mě nebyl nikdo, komu bych mohla něco říct. Chápeš? Nebyl tu nikdo kdo by poslouchal."
,,Ani tvoje máma? Nebo táta?"zeptal se Stev.
,,Né Steve. Nebyli. Tak prosím chápejte že jsem v pohodě."
Aidon se na mě vyjeveně díval.
,, Ty jsi v pohodě vždycky, i když  doopravdy v pohodě nejsi. Nevím co to má za příčinu, ale musím říct že - ale to je jedno. My ti pomůžeme."řekl a společně se Stevem mě objali. Musela jsem se smát. Normálně bych jim to rozhodně nedovolila, ale za poslední dobu jsem jim začala dovolovat věci, které jsem dřív Nikdy nebyla schopná dovolit.
,, Děkuju."řekla jsem jim.
,,Jak jako děkuju?"zasmál se Aidon,, ještě jsi nám nic neřekla. Neřekla jsi co se ti stalo."
,,A tak to i zůstane" usmála jsem se.

Napříč tomu že Aidon se Stevem hodnou chvíli protestovali, jsem  je nakonec nahnala do jejich ,, postelí" za Aidonova vyhrožování že za mnou v noci přijde doktor Lechtavica, pokud budu dál zlobit a mlčet.
,,Tak ať si to zkusí,"pokrčila jsem rameny,, Jen ať si to zkusí. Dřív než se mě stihne dotknout bude na cestě pryč odsud.
Takže mu tímto doporučuji ať je pěkně tam kde je."
Viděla jsem že Aidonovi přes tvář proběhl záblesk úsměvu.
Lehla jsem si na zem k ohni a začala jsem si zase probírat myšlenky.
Moji rodiče. Tak dlouho jsem je neviděla. Přemýšlela jsem o nich každou noc aale vždy jsem se ubránila slzám. Pokud čas u nás plyne stejně jako tady, musela jsem být už hodnou dobu pohřešovaná.
V myšlenkách jsem zabloudila k Sergejovu pozvání ven. Co by se stalo kdybych ten den nezmizela a šla s ním ven?
Přála jsem si to vědět.
Stev se zavrtěl a překulil se na druhý bok.
Sledovala jsem  plápolající oheň. Byl fascinující. Když si vezmete...co vlastně takový oheň je.
Přes plameny jsem se setkala s Aidonovým  pohledem. Usmál se a očima naznačil , Podívej se nahoru'.
Podívala jsem se na oblohu posetou hvězdami.
Tam byl střelec. A tam souhvězdí Lyry.
Krásná kombinace, pomyslela jsem  si, a s tou myšlenkou jsem i usnula.