Srdce Odvahy

77.

Mělce jsem Dýchala a zírala na železnou zrezavělou bránu před sebou, za kterou se rozprostíralo údolí pod strmým srázem. Prostě tu tak stála jen tak, bez plotu ani prostranství, které by oddělovala, na úpatí hory. Kdyby se do ní někdo opřel, sletěla by dolů na kameny.
Nervozitou jsem se zatřásla.
Teď přišla ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala.

Bylo na čase přivést Steva zpět.
Pohled mi sklouzl k jeho meči v pochvě, který jsem u sebe od jeho smrti nosila. Byl to jeho nejoblíbenější meč, ale na výpravu si ho vzít nechtěl. Teď jsem chápala proč. Vytáhla jsem jej a přejela rukou po jeho čepeli.
V duchu jsem si celý rituál znovu zopakovala pro případ, že by mi něco vypadlo.

Potom jsem začala zrakem hledat v hornině puklinu. Když můj  pohled spočinul na nepatrné, lomené prasklině, nadechla jsem se a vší silou do ní meč vrazila. V duchu jsem se omlouvala čepeli za případnou otupělost.

Pak jsem se nadechla a začala mluvit přičemž jsem rukou v čarách přejížděla po meči a z meče po povrchu skály.

Otvírám starou bránu,
povolám síly země.
Zažehnu žhavou jiskru,
ať ohně planou ve mně.

Otvírám dávnou knihu,
maluju mocné čáry.
Natáhnu dlaně k nebi,
poděkuji za ty Dary.

Probouzím oheň,
písní bojovníků,
Ať mě doprovází duše,
dávných válečníků.

Volám tě sílo,
Sílo, z hlubin času.
Přijímám bolest.
Nejsem tu na okrasu.

Probouzím oheň!
Co má ať shoří!
Vše zlé ať odejde a už se nikdy nevynoří!

A s těmito slovy jsem neviditelné klikyháky co jsem malovala prsty spojila a následovně se chytla jílce meče a z hlavy jsem do něj vložila veškerou energii. Po té jsem začala odříkat druhou část.

,,Acedia, Invidia,  Avaritia, Gula, Supervisor, Ira,  Luxurius, Morten!"

Potom se mi zatmělo před očima a potom už neexistovalo nic.