Srdce Odvahy

42.

Nemilosrdně nás zastihl déšť.

Chvíli jen mrholilo, trochu pokapávalo, a pak se začali pod náporem větru ohýbat stromy.

Kapičky deště létaly všude kolem, a já jsem přes brýle viděla jen jejich rozmazané šmouhy.

Koně se někdy vyděsili, když občas vítr přinesl zlomenou větvičku, která je následně přetáhla přes koňský obličej.

Vítr si s mým pláštěm hrál jak se mu zlíbilo a od noh šla příšerná zima.

S kapucí jsem to už vzdala, jelikož pokaždé když jsem si ji nasadila, mi ji vítr strhl z hlavy.

Plášť byl skrz na skrz promočený, ale mě bylo jasné že kdybych  jej sundala, byla by mi ještě větší zima než když jsem ho měla na sobě.

Stev ode mě odmítl stejně jako Aidon veškeré přikrývky, které jsem jim mohla poskytnout. A ačkoliv mi bylo jasné proč, bylo mi proti srsti, nechat svého syna s přítelem cestovat v promočených věcech, i když ty moje na tom nebyly moc lépe, na vzdory nemilosrdnému dešti a větru.

Drkotaly mi zuby a Aidon občas zaklel, jak mu něco vyletělo do oka.

Nakonec déšť přešel zase v mrholení a tak se to dost zlepšilo.

Takže když jsme za soumraku našli alespoň trochu suché místo, hladoví a utahaní jsme rozdělali deky, s tím že pokoušet se o oheň bylo zbytečné.

Aidon nás na poprosil, zda by bylo možné abychom se šli třeba jen projít, že by si potřeboval chvíli odpočinout.

A tak jsem se nebránila.

Společně se Stevem jsme odešli asi padesát metrů daleko, abychom se mohli nerušeně bavit, aniž by nás kdokoliv slyšel a mohli přitom na Aidona vidět.

,, Rád bych s tebou něco probral,"řekl jako první Stev.

,, Poslouchám."