Srdce Odvahy

15.

Potom co na mě Aidon naléhal, abych dojedla alespoň polovinu polévky (a já mu nevyhověla) jsme se vydali na cestu. Byli to dlouhé a těžké hodiny, kdy jsme se pokoušeli orientovat v kraji, který jsme vůbec neznali. Říkala jsem si, že je docela blbost, když jsem se do toho vrhla tak po hlavě. Měla jsem přemýšlet. Né že bych nepřemýšlela, ale asi jsem se moc ukvapeně rozhodla. Jestli bylo něco, co nás znepokojovalo ještě víc, byli to mraky nad námi, které nabývaly černého odstínu a podle ovzduší jsme tušili že bude bouřka.
Jídlo nám nedocházelo tak jako pití. Doufali jsme že cestou narazíme na nějakou studánku, ale nestalo se tak.
Po další hodině bloudění si Aidon vyčerpaně sedl s tím že už dál nemůže.
Dřepla jsem si k němu, a snažila jsem se ho povzbudit. Nemohli jsme to takhle vzdát.
,,Liv, já chápu že se tam potřebuješ dostat, ale já si tu potřebuju odpočinout. Běž napřed."
,, Když to uděláš, umřeš"namítla jsem a podala  mu termosku. Odstrčil ji.
,,Ne, teď ty. Já jsem měl poslední."
,, Když budeš všechno chtít spravedlivě, je dost možné že se nedožiješ večera"zavelela jsem a tvrdohlavě mu podala termosku. Moudře si ji vzal a napil se. Věděl, že hádat se se mnou by bylo zbytečné.
,,Tak"řekla jsem.,,A teď se vydáme zase na cestu, ano?" Aidon jen pokýval hlavou. I když jsem byla ráda že poslechl, nedokázala jsem se ubránit pocitu, že jsem právě přemluvila malé dítě k tomu aby dodržovalo pitný režim. Zavrtěla jsem hlavou nad těmi hloupými myšlenky.
A tak jsme se vydali dál. Nebe nad námi černalo, a já tušila že to nemusí znamenat jen nějakou přeháňku nebo nějaký drobný déšť.
,,Bude bouřka"poznamenal Aidon docela očividnou věc,, Jestli se bude vítr dál zvedat, mohlo by to znamenat-"
,,Nech toho. Nemaluj čerta na zeď."oponovala jsem rychle. To poslední k co jsem teď stála bylo, aby vyslovil mé neblahé předtuchy nahlas. Věděla jsem, co by to mohlo znamenat. Zlámané stromy a podobně.
Asi o čtyři hodiny později jsme se dostali k jezeru vyznačeném na mapě. Bylo úplně čiré a viděli jsme do jeho hlubokých míst. Rozvlněná hladina nám ale prozradila, že nejlepší nápad zůstávat tu nebude.
,,Jo! Jo!"zakřičel Aidon který na to nedbal a vběhl do vody. Začal ji na mě cákat a zakřičel. ,,Zvládli jsme to!"
,,To teda" řekla jsem a vyčerpaně si sedla na kámen. Aidon ke mě doběhl.
,,Doplním zásoby vody."pokývala jsem hlavou a on si ode mě přebral termosku.
Podívala jsem se na nebe. Bylo černé a teď jsem přesně věděla kde prší. Neunikl mi ani větší nárůst vln.
,,Aidone měli bychom jít" řekla jsem mu.
,, Proč?"došel ke mě a podal mi termosku, kterou naplnil vodou a pro případ žízně se napil. Převzala jsem si od něj termosku a dala ji do batohu který jsem si následně dala na záda.
,, Podívej"ukázala jsem směrem k nebi. Viděla jsem jak v tváři viditelně pobledl.
,, Musíme jít. Tušil jsem že něco takového přijde, ale zdá se že je to blíž než jsem si myslel. Budeme si muset trochu pohnout."podíval se na mě,, musíme jít. Pojď, rychle!"
Na nic jsem se ho neptala protože v jednom okamžiku mě zvedl ze země a v druhém jsme se hnali křížem krážem všude kde jsem mohli. Nechápala jsem jeho reakci, která byla docela..tak najednou. Celou dobu, až na jeho ustaraný výraz, to vypadalo, že se neděje nic až zas tak hrozného. Asi si byl ale vědom něčeho čeho já né že ne. A tak jsem se mu pro jednou rozhodla věřit. Utíkali jsme snad čtvrt hodiny v kuse, ale to mělo za následek jedině mé vyčerpání a docházení sil.  Mezi tím začalo mrholit a z mrholení nastal silný déšť. Začala jsem vidět hůř vidět. Kapky na mých brýlích mi pohled na svět kolem znemožňovali. Takový rychlý obrat událostí bych rozhodně nečekala, a přišlo mi to naprosto absurdní, že se prostě tak najednou ženeme před něčím co ani nevím co bylo. Nohy se mi pletly, docházel mi vzduch a začalo mě píchat v boku.
Zpomalila jsem. Byla jsem naprosto vyřízená. Sundala jsem si brýle, dala je do pouzdra a pouzdro do batohu. Aidon si okamžitě všimnul že za ním neběžím a tak mě za okamžik doběhl.
,,Liv"řekl,, Liv slyšíš mě?"ne asi, jsem hluchá.
,,Aidone" řekla jsem mu vyčerpaně,,já už nemůžu." Aidon se na mě soustředěně podíval a pak za mě. V očích se mu zračil strach. Vzal mou hlavu do dlaní a rychle říkal.
,,Hele Liv, dneska jsi mi řekla že když zůstanu, umřu. A měla jsi pravdu. Teď to samé platí i pro tebe. Nevzdávej se. Musíš jít" vzal mě za ruku a táhl mě za sebou. Obdivovala jsem jeho sílu. Nevěděla jsem co tam viděl, ale nejspíš to nebylo nic pěkného. Holt příroda se během chvilky dokáže změnit na něco úplně jiného. I když mě zajímalo co ho tak hnalo. Nezbylo mi nic než ho následovat a věřit mu.
O pár minut později jsem kromě sílícího deště zaslechla ještě něco. Bylo to něco jako země třesení jehož zvuk se každou vteřinou přibližoval. Aidon mě neustále pobízel a tak jsem své síly vytáhla na max. Utíkala jsem a utíkala. Pak když jsem jsem se otočila, jsem to viděla. Obrovská vlna která s sebou vzala úplně všechno. Keře ,stromy prostě všechno. Netušila jsem odkud se vzala, ale na údiv nabyl čas. Utěšovala jsem se tím že je to změnou dimenze a nejsou tu stejné podmínky jako v té naší. Jenže ta voda byla tak podezřelá že jsem se na nic jiného nedokázala soustředit.
Dohnala nás rychleji než bych čekala a za malou chvíli jsme měli vodu po kotníky. Aidon mě nepřestával táhnout ale pal jsem zakopla a spadla do malé jamky. Aidon mě neudržel a pustil. Odhadovala jsem, že byla hluboká třeba čtyři metry do země.
,, LIV!"zakřičel na mě a natahoval ruku.
Voda v jamce mi sahala po pás. ,, CHYŤ SE MĚ!"
,,To nejde!"křikla jsem zpět.
,, Skoč!" snažila jsem se ale byli to marné pokusy. Bylo neuvěřitelné, jakou rychlostí se voda hromadila.
Voda mi teď už sahala po prsa. A pak Aidona něco odhodilo od jámy a mě zalila ohromná spousta vody. Lapala jsem po vzduchu a když jsem otevřela oči s hrůzou jsem zjistila že jámu zavalila obrovská spousta  kmeny stromů. Voda mi sahala po krk a tak jsem se v ní mohla  pohybovat lépe než před tím. Bylo mi naprosto jasné že pokud tam zůstanu, utopím se. Hlavou mi ale kolovaly jiné myšlenky. Přežiju to? Kde je Aidon? Je v pořádku ? Co se mu stalo?
Mezi kládami jsem našla škvíru a rozevřela ji vší silou. Abych teď mohla dýchat musela jsem se přitisknout k otvoru.
,,Liv?!"slyšela jsem.
,,Tady!"
Aidon ke mě doběhl celý promočený a špinavý.
,,Jsi v pořádku?" Ty jo úplně! Až na to že bojuju p život!
,, Zatím."
,, Neboj se dostanu tě odsud!" vší silou se snažil kmeny stromů odvalit, ale nedařilo se mu to. Mezi tím se k nám hnala další vlna a Aidon si jí všiml a na poslední chvíli se nade mnou sklonil aby mě voda co nejvíc minula. Bojovalo se tu o můj život a každá vteřina se počítala. Hladina vody zase o něco stoupla. Aidon se snažil vší silou kmeny pohnout a dělal co mohl.  Voda ale nepřestala téct a už byla i všude na povrchu kolem jámy. Věděla jsem že pro mou záchranu už je pozdě.
,, Aidone?"řekla jsem beznadějně.
,,Já se snažím!" a lomcoval jednou z větví o kmen aby ho vypáčil.,, dělej dělej!"
,,Aidone"hlesla jsem.
,,Ne!"vykřikl a nechtěl se vzdát. Přestal s větví lomcovat a sklonil se nade mnou.,, Ne!"
,,Aidone"vytáhla jsem jednu ruku ze škvíry a pohladila ho po tváři.
,,nezapomeň na mě, Aidone."řekla jsem a poslední vlna se přihnala. Bylo to mé jediné přání. Aby byl na světě někdo, kdo o mé existenci vůbec ví, a kdo by si všiml že jsem z tohohle světa zmizela.
,,Ne ne ne ne ne! Já tě neopustím! Liv prosím!"
Voda mě mu vytrhla a zahalila celý svět do černé, neproniknutelné tmy.
Cítila jsem jak mě opouštějí smysly  a já se jim pomalu poddávala. A pak už nezbylo ze světa nic.
LIV!