Srdce Odvahy

13.

,, Můžu ti položit pár otázek?"zeptal se Aidon, který teď hledal něco ve svém batohu.
,,Právě jsi to udělal."řekla jsem mu, vytáhla nůž z boční kapsy batohu a začala ho brousit o kámen. Aidon při tom zvuku na chvíli strnul a otočil se na mě.
,,Kdo tě naučil takto brousit nůž?"zeptal se aniž by se pokusil zamaskovat své překvapení. Ta otázka, jako by mi zasadila pořádnou facku. Cítila jsem jak se mi z tváře začíná vytrácet barva a můj pohled pohasnul.
,,Můj pradědeček" řekla jsem skoro slyšitelně. ,,On byl báječný. Fakt super Vyprávěl mi o tom jak zažil válku. Jak se při bombardování museli skrýt ve sklepě a při bombardaci otevřít všechna okna aby jim tlak nerozbil tabulky skla. Jak tam měli železné postele, které se daly složit jako kufr. Vyprávěl mi jak s ostatními dětmi jako malý běhal po lese a obdivoval bunkry vojáků, kteří si je stavěli před bombardací. O tom jak chodili do školy lesem a jak když ráno vojáci trénovali střelbu jak bez špuntů bez klapek na uši bez ničeho, stříleli z kulometů. A jak v zimě sjížděli na kožených aktovkách po svahu lesem až dolů. Byl můj neuvěřitelný vzor"hlesla jsem. Byla jsem tak zaujatá vzpomínkami na něj že jsem zapomněla že vyprávím Aidonovi. Slyšela jsem jak se ptá.
,,Co se stalo?" ptal se opravdu opatrným tónem. A já jsem měla pocit, že jsem v jeho hlase zaslechla i stopu lítosti a snad i... pochopení?
,,Byl v lese na hřibech. Zastřelili ho."řekla jsem se staženým hrdlem. Ale pak jsem se zase narovnala a hodila se do klidu. Nesmím být až tak sdílná. Potichu mi řekl.
,,Aha. Můj dědeček umřel když ho přejel vlak. Nedával pozor a spadnul na koleje. Zasekla se mu noha. Jeden chlap se mu snažil pomoc ale..zůstali tam oba"roztřeseným hlasem dokončil. Teprve teď mi došlo proč se svěřuje mě. Ze stejného důvodu jako já jemu. Nikdy tu nebyl nikdo, kdo by si nás chtěl vyslechnout. Neměli jsme nikoho kdo by o tom s námi chtěl mluvit.
Podívali jsme se na sebe.
,,To je mi moc líto" řekli jsme oba. Pak jsme byli chvíli ticho a přemýšleli jsme o slovech toho druhého. Prolomila jsem ticho.
,,Jo, pár otázek snad přežiju" pokusila jsem se o jiné téma a viděla jsem že jsem mu udělala radost.
,,Kolik ti je?"
,, Patnáct, měla jsem odklad."
,,Fakt?! Já taky! Kdy máš narozky?"
,,8.9."
,,Tvoje oblíbená barva?"
,, Modrá."
,,Tvoje oblíbená hra?"
,,Karty."
,, Oblíbené jídlo?"
,, Špatná otázka, nemám žádné oblíbené."
,,Aha. Tvůj nejoblíbenější kontakt v mobilu?"
,,Megaknihy."
,, Nejoblíbenější čas strávený nad čím a s kým?"
,,Nad knihou s kávou."
,,Proč jsi přestoupila."
,, Špatná otázka."
,,Co?! Nic víc mi neřekneš?!"
,,Né."
,,Fajn. Další. Měla jsi někdy kluka?" povytáhla jsem nad jeho otázkou obočí.
,,Ne."udiveně se na mě podíval.
,,Proč ne?!"udiveně se zeptal a já rozhodila  bezradně rukama.
,,Já nevím! Asi jsem se nikomu nelíbila."
,, Kecáš."
,,Co?! Ne!"
,,Ale jo. Minulej rok v létě tě Tom pozval na rande ale ty jsi ho odmítla!" podíval se na mě vychytrale.,, Takže kecáš!"
,,Ty mě teď jakože stalkuješ?"zeptala jsem se sarkasticky.
Probodla jsem ho pohledem a vrátila se k broušení nože. A neodpověděla jsem mu.
,,Liv, no ták."
,,Já nevím já prostě..."povzdechla jsem si a přestala brousit.,, Já prostě".
,, Nikdo se nelíbil tobě?"
,,Né jen... čím víc lidí si pustíš do života, tím víc jich pak odejde" řekla jsem mu.
,,Tobě asi děda hodně chybí, viď?"zeptal se soucitně. Soucitně? Asi možná... Jen možná.
,,Jo. A tobě?" smutně se usmál.
,,Umřel teprve nedávno. Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho že tu není, a pořád mám pocit že už a ním zas přijedu na prázdniny a pojedeme pod stan."
,,Aha, tak to jo." řekla jsem nepatrně se stopou úsměvu kterou ale Aidon nepřehlédl a vychytrale se na mě podíval.
,, Nevědomky si mi odpověděla na další otázku."
,,Na jakou?"
,,Ptal jsem se tě, jestli jsi neměla kluka kvůli tomu, že se ti nikdo nelíbil. A tys řekla že ne" byla jsem šokovaná že jsem si nedala pozor. To jsem měla za to, že jsem se pusz do konverzace po tak dlouhé době! Usmál se na mě tak drzým úsměvem že jsem se na něj zamračila jak nejvíc to šlo.,, Takže?"
,, Takže co?"
,,Kdo se ti líbil?"
,,Kdo se moc ptá moc ví."
,,Byl to Richard! Né počkej James! Tailor!"nad každým absurdním jménem jsem se uchychtla nebo jen pozvedla jedno obočí.
,,...byl to někdo že tvé minulé školy!"úsměv jakoby mi někdo setřel z obličeje. Strnule jsem tam seděla a vzpomněla si na něj. Vzpomněla jsem si...
,,Dobrou noc" řekla jsem, dala si batoh na místo polštáře a rozepla jsem si boční kapsu na kamínek, kterým budu brousit.
,,Hej,Liv,Liv, Liv co jsem řekl?"nechtěl aby se rozhovor ubíral tímhle směrem, chtěl jít spát s příjemnou atmosférou. V kleče jsem pozorovala nůž, který jsem držela v rukou.
,, Jestli nechceš, nebudem se o tom bavit. Jen"zauvažoval.
,,Byl to kluk který se mnou seděl na začátku školního roku"začala jsem.,, strašně mi to vadilo. Chtěla jsem sedět sama. Vždyť samotné mi bylo vždycky nejlíp. Ale pak..pak jsem si nedávala pozor na to, co si dovoluju cítit a když jsem od něj musela odejít"odmlčela jsem se,,málem mě to zničilo."
Cítila jsem na sobě Aidonův pohled.
,, Promiň, nevěděl jsem že-"
,,Ne to je dobrý, je příjemné se někomu vyzpovídat." řekla jsem a protáhla si ruce.
,,Ten kluk" začal po chvilce,,jsi s ním v kontaktu?"
,,Ne"řekla jsem,,od té doby co jsme pryč jsme spolu nemluvili ani jednou."
,,A líbí se ti pořád? Nebo už je to někdo jiný?"usmál se. Povytáhla jsem obočí a zeptala se ho.
,,Ty si chceš vážně vyslechnout seznam kluků na které jsem kdy měla zálusk?
,, Jasně! Znám je?"
,,Pokud jsi četl ty knihy co já pak ano."
,, Počkej, oni nejsou skuteční?"
,, Zopakuj to ještě jednou!"byla Jsem naprosto pohoršena. Jak něco takového mohl říct?
,,Dobře dobře fajn. A popíšeš mi je aspoň?" povzdechla jsem si. To bude na dlouho. Lehla jsem si na záda a pozorovala strom jak se na něm pohybují listy.
,, První nade všemi je Will, je to hraničář, nejlepší všech dob! Pak je Halt, Dorian, Rowan,Lennox, Horác, Rafe, Kaden, Maxon,  Thomas..."
A tak jsme tam leželi každý na opačné straně a Aidon poslouchal seznam kluků z knih. Když jsem skončila zeptal se mě.
,, Co měli všichni tihle společného?"
,,Byli odvážní, a věrní ale ze všeho nejvíc na mě zapůsobí to, když jsou upřímní. Nelhali, a každý kdo nelže má u mě svůj obdiv. Ale...kdo by nechtěl Willa?"
,,Hmm".
,,A teď já !'
,, Co?!"
,, Dlužíš mi to!"
,,Hele jestli mě budeš trápit jako já tebe tak ti to nedaruju!"
,,Sám sis o to řekl!"
,,To ti nedaruju!"
,, Kdy máš narozky?"
,, 7.8."
,, Oblíbená barva?"
,, Zelená."
,, Oblíbená hra?"
,, Šachy."
,, Oblíbená kniha?"
,, Špatná otázka."
,,Jak to že špatná?"
,, Protože špatná."
,,Kolik je ti let?"
,, Teď mi bylo šestnáct."
,, Jaká je tvá máma?"
,, Vážně?"podíval se na mě,,to tě nezajímá kolik jsem měl holek jestli vůbec nějakou?"
,,Ne" odvětila jsem,,Nehodlám někomu lézt do osobního života."
,, Můžeš se mě zeptat na všechno!"
,,Já vím. Takže?"tahle informace mohla být cenná.
,,Moje mamka není moc doma. A poslední dobou, co umřel dědeček je uzavřená do sebe."
,, Aha. Tomu rozumím."
,,Na tátu se nezeptáš?"
,,Né. Nebudu tě dál trápit."
,, Vážně?"
,,Jo."otočila jsem se k němu,,pokud mi slíbíš, že si přečteš Hraničářova učně."
,, Proč?"
,, Prostě mi to slib."
,,Fajn." řekl.
,,Super. Teď jsi mi nevědomě odsouhlasil že ať se stane cokoliv, vrátíš se zpátky. Jedině tam si ho můžeš přečíst."řekla jsem spokojené a odvrátila se od něj.
,,Ale tys mě podvedla! To neplatí!"
,, Jako ty mě."
,,Hej!"
,,Dobrou noc."řekla jsem.
,,Tento rozhovor není u konce!"zabručel a pak jsem slyšela jak se i on ukládá ke spánku.