Srdce Odvahy

6.

Dojela jsem na místo a čekal mě další nudný čas strávený ve škole. Prošla jsem stejnou trasu jako každý den a přežila všechny školní hodiny, které jsem měla na denním plánu. Pak jsem se udržela na uzdě abych jednoho mého velmi  inteligentního spolužáka nevyhodila z okna. A to byl opravdu úspěch.
Vyčerpaně jsem dorazila na tak nenáviděnou zastávku na které jsem vždycky mrzla a raději jsem si vytáhla knihu, aby se ze mě nestal masový vrah. (Nevím jak to mají ostatní knihomolky, nicméně nesnáším kluky z deváté C, kteří se před jedinou holkou na zastávce, snaží dělat machry.)
Ponořila jsem se do příběhu, opřená o zeď, jejíž funkce byla opora, aby se nesesunula zemina, co byla vyvýšená nad zastávkou. Od pusy mi šla pára, a zmrzlými prsty jsem neobratně otáčela stránky knihy. Někdo mi knihu vytrhl z rukou a já se na něj podrážděně podívala. Právě ve škole dobra a zla měli rozluštit další hádanku, a mě osobně vadí, když mě někdo při čtení vyrušuje. A dotyčný se vystavuje docela velkému nebezpečí, protože pro knihu jsem byla ochotna vraždit.
Přede mnou stála dívka, asi středoškolačka a na tváři se jí objevila výsměšná grimasa.
,, Máme tu pračlověka!" zařvala přes celou zastávku. Zvedla jsem jedno obočí. Co to mělo být? Odkašlala jsem si a odpověděla.
,,Chtěla jsem být taktní a neupozorňovat na tebe, ale jde vidět že jsi dlouho v utajení  nevydržela, když se tak prozrazuješ." řekla jsme lhostejně. Nebyl to žádný stěr, dle mého, jelikož v té chvíli jsme nedokázala nic jiného vymyslet, nicméně něco jsem říct musela.
Ta holka se ale začala jen ironicky smát a mě došlo že se předvádí před kluky. Protočila jsem panenkami a vytrhla ji knihu zpátky. Pár kluků se začalo smát a mě bylo celkem jedno jestli mě nebo té blondýně. Nicméně jsem se rozhodla, že už se na ni vykašlu, jelikož mi jel autobus. Vystála jsem si frontu a zaplatila za jízdenku, i když s jistými obtížemi, jelikož se mi zamlžily jako vždy mé brýle.
Sedla jsem si do předposlední sedačky a začala dál číst. Jenže jak už tj tak bývá, našlo mi se zase začíst,  a tak jsem to vzdala, a jen jsem pozorovala ubíhající krajinu za oknem.
Po tom co jsem dorazila domů a udělala všechny školní i domácí práce, které jsem dostala zadané, jsem se uložila ke spánku, s tím, že budu věřit na lepší zítra.
Asi další týden jsem navštěvovala školu do které se mi nechtělo. Když jsem pak nějaké to další  ráno vstala věděla jsem, že musím okamžitě vyvětrat svůj pokoj. Předešlý den také nebyl žádná hitparáda.
Jen co jsem vstoupila do autobusu mě pronásledovaly posměšné pohledy mého bývalého spolužáka. Klidně jsem mu jeho pohled opětovala.
Když jsem přišla do školy, z přechodu ze zimy do tepla se mi zamlžily brýle, takže jsem nic neviděla a vrazila do jedné holčiny z céčka.
Ta se s brbláním o dodržování bezpečnosti vzdálila, ale hned potom na neštěstí, jsem v šatně potkala kluky ze svojí třídy, takže jsem musela snést jejich otravné poznámky, ohledně mého vaku na papuče s nápisem  My little secret.
A když jsem vešla do třídy, a stála tam naše třídní  učitelka o 30 minut dřív s vážným výrazem v obličeji, věděla jsem že doba strávená ve škole bude sama o sobě katastrofa.
Ten den se samozřejmě neobešel bez neodpustitelných, přepadovek , testů a nesnesitelného výkladu nesnesitelného učitele zeměpisu.
Na oběd jsem ani (jako vždy) nešla, jen jsem si ho vyzvedla a řekla si, že ho sním doma.
Jíst výborné jídlo, s příšernými spolužáky bylo to poslední co jsem dnes potřebovala. (Neměla jsem příšerné spolužáky ve třídě ,ale  na obědě byli úplně všichni ze všech tříd a valná většina byla příšerná)
Cestou zpět jsem zvolila vlak, protože byla menší pravděpodobnost že tam někoho potkám.
Měla jsem ale ještě odpolední hodiny.
Jaká smůla.
Po hodinovém výkladu učitelů jsem se konečně, mohla vydat na cestu zpátky, která byla ještě horší, protože při cestě jsem  usnula. Když jsem se s trhnutím probudila rozhlédla jsem se po prázdných sedadlech kolem sebe a snažila jsem se rozpomenout kde jsem.
Pak jsem se v duchu  proklela, že jsem usnula někde na veřejnosti. Naštěstí ve vlaku, kterým se v pět hodin vracela domů, moc lidí nebylo takže moje tajemství bylo v bezpečí, a protože jsem nespala moc dlouho tak jsem ani nepřejela zastávku.
Když jsem přijela domů, čekala mě náročná prezentace a úkol z fyziky, který se v tu chvíli zdál nezvladatelný.
A když jsem se konečně položila do postele, už jsem ani nečetla, víčka se mi zavírala, že jsem se jim podvolila a nechala se obklopit tajemnou říší snů.
Krásný okamžik však netrval věčně a za nedlouho mě probudil otravný zvuk budíku. Měla jsem chuť vzít ho (budík) a vyhodit  z okna, ale na místo toho jsem se zvedla a teď stála u okna a naplňovala jsem své plíce čerstvým vzduchem.
Nedokázala jsem odhadnout, jaký dnešek bude.
Ale věděla jsem, že bude pršet.
,,Asi si budu muset vzít deštník", zamrmlala jsem do pochmurného rána.