Srdce Odvahy

57.

To že na les padla mlha, bylo znatelné.
Cítila jsem ji na své horké kůži.

Ale to co jsem necítila byly moje nohy a ruce.

To co jsem spatřila,  mi vyrazilo dech a všechnu sílu z těla. Hrůzou jsem oněměla. Dokonce ani ruku na jílec meče, co jsem teď u sebe měla, jsem nedala.

Když jsem uslyšela dech, pomalu se zvedla a otočila, málem jsem zkameněla hrůzou. Hleděla jsem totiž do očí.
Do fosforově zelených očí, co zářily tmou. Když jsem o tom tak později přemýšlela, v knihách se tyto bestie vyznačují především s "krví prolitými oči". Což bylo a je docela k zamyšlení.
Tvor od nás mohl být pět metrů daleko.
Spíš blízko, než daleko.

,,Gindear!" Slyšela jsem vykřiknout Steva vedle sebe a vyděšeně se podívala jeho směrem.

V tu chvíli se rozhořely pochodně. Nebo nedokážu přesněji popsat ty hořící kůly, které mě vyděsily snad víc než samotný fakt, že se dost možná nacházím v podzemí smrti. Mé smrti. Nebo taky naší, a to znělo ještě hůř.

Tři- čtyři- šest ..

A ty ozářily netvora, co se tyčil před našemi zraky.

Nebyla jsem si jistá, zda tu stvůru pojmenovat vlkodlak, vlkolak, vlkomuž, psovlk nebo něco podobného.

Neměla jsem ale čas nad tímto přemítat.
,,Bože, stůj při nás" slyšela jsem šeptat Aidona vedle sebe.

Netvor si nás měřil od hlavy až k patě. Možná vteřinu, či dvě.
Byl hnědý, a zelené oči tak zvýrazňovaly jeho ostré rysy.

Myslím že pohublost tu nehrála roli,  ale měl mohutné čelisti, což svědčilo o tom, že dlouho nejedl, ale se silou, co pravděpodobně dokázal vyvinout během vteřiny, mu asi nebude dělat moc velký problém, ulovit si nějakou tu kořist.
Právě to co mě na něm mátlo bylo to, že stál na dvou místo na čtyřech, a tak to dávalo děsivější  dojem.

A když se na nás vrhl, jediné co mě napadlo bylo přežít.

A tak jsem tasila meč, a rozutekla (pokud se tomu dalo říkat běh) se vstříc té zrůdě.