Srdce Odvahy

23.

Chodby byly chladné a prázdné, když jsem jimi bloudila, v naději že najdu velký sál. Doufala jsem že sál bude natolik hlučné místo, abych ho podle hluku našla.
Schválně jsem vyrazila o něco dřív abych to stihla ale, asi to bylo stejně zbytečné.
Bloudila jsem z jedné chodby do druhé a když už jsem si myslela že vidím východ byl to jen další vchod do další chladné chodby.
Snažila jsem se pomocí přání někoho zavolat ale zjistila jsem že takto to asi úplně nefunguje. Protože nikdo nepřišel.
Alespoň jsem měla prostor k rozjímání. Od té doby co jsem tam byla, jsem vůbec nevěděla, jestli čas v této dimenzi plyne pomaleji než v té mojí, ale doufala jsem že to tak bude. Bála jsem se, že má o mě strach má rodina. Povzdechla jsem si. A také mi přišlo, že jsem se Aidonovi otevřela až moc rychle. Po tolika letech odměření od ostatních lidí, jsem se mu svěřila skoro se vším pro mě důležitým. Potřásla jsem hlavou. Budu si muset zachovávat trochu větší odstup. S tím že jsem v jiné dimenzi jsem si moc hlavu nedělala. V prvním dni ano, a velmi, ale potom jsem si řekla, že každý jsme na světě z jiného důvodu. A jestli byl ten můj právě tento, přijala jsem ho, a možná proto jsem byla i klidnější. Ani jsem nevěděla jak to vzal Aidon.
Najednou jsem uslyšela kroky. Schovala jsem se do výklenku ve zdi a ruka mi automaticky sjela k opasku s nožem. Stiskla jsem jeho jílec.
Kroky se přibližovali. Nevěděla jsem jestli mám zůstat schovaná nebo vyjít na světlo. Potřebovala jsem radu jak se odsud dostat, ale nejistota tu byla vždycky.
Dotyčný se zastavil přímo před výklenkem ve zdi, ve kterém jsem stála.
,, Haló? Je tu někdo?"zeptal se. Podle hlasu jsem poznala že se jedná o kluka.
Bohužel.
,, Můžeš vylízt! Nic ti neudělám! Zavolalo mě sem tvoje přání."
Moje přání?!
Tak to asi funguje!
Nadechla jsem a vylezla. Stál ke mě zády s rukama v bok.
S rukou na jílce nože jsem opatrně řekla.
,,Moje přání?"otočil se tak rychle a poplašeně, že mi bylo nad slunce jasné, že jsem ho pořádně vyděsila.
Mé hraničářské dovednosti se začínaly zlepšovat. Teda .... Alespoň jsem v to doufala.
,,Klid, já jsem tě tady nenalákala abych tě mohla zabít. I když bych vlastně mohla."řekla jsem s kamennou tváří.
,,Aha..em.. jistě..co sis přála? A kdo jsi? Neznám tě."zeptal se ten kluk rozpačitě.
Měl delší vlasy trochu do blond, ale nebyl to čistý blond. Byl v přibližně mém věku a na první pohled docela normální člověk. Ale ty jeho oči. Někoho mi hodně připomínaly. Měl hnědé oči, tak trochu jako Aidon.
Vlastně když jsem se na něj ale podívala, celý mi někoho věrohodně připomínal. Dokonce i to jak se tvářil a jak stál. I postavu měl podobnou. Prostě normální .Na sobě měl jen košili, kalhoty a.. papuče??? Měla jsem co dělat abych si udržela vážnou tvář. Z toho celého jsem v prvních dvou vteřinách usoudila, že rozhodně není ozbrojený.
Ta podoba mi ale nebyla vůbec milá. Udělalo se mi mdlo ,ale rychle jsem ho zahnala. Podívala jsem se na něj chladným pohledem.
,,To je zajímavé"řekla jsem,, já jsem tady ta s nožem, takže já tady budu klást otázky. Co ty na to?"ulehčeně se zasmál.
,,Ok. Mě je to jedno." Ok? Dělal si srandu?!
,,Kde najdu velký sál?"ukázal.
,,Půjdeš tudma rovně, pak zabočíš do prava a pak ještě jednou a vyjdeš do druhého poschodí."
,,Fajn."řekla jsem a protáhla se kolem něj.
,, Počkej! Přišel jsem pro tebe, abych tě tam zavedl. Griselda řekla že-"
,,Ale vida. Tak ty víš kdo jsem."ten kluk se rozpačitě usmál.
,, Celý zámek si vykládá o tom že jsi přijela. Chtěl jsem.."odmlčel se,, říkal jsem si, že by se ti mohl hodit, někdo koho budeš znát." pak jsem si uvědomila že ten kluk za podobu někoho, koho si nemůžu vybavit nemůže. Nedělalo se mi z něj vůbec dobře ale nemohla jsem ho odsuzovat za jeho podobu. Taková jsem nebyla.
,,Pravda."řekla jsem.,, promiň.. já.. můžeme začít znovu?"
,, Jasně."řekl vesele.,,Jak se-"
,, Můžeme se seznámit později. Teď se potřebujeme co nejrychleji dostat do sálu"pokýval hlavou.
,, Dobře."