Srdce Odvahy

1.

Vešla jsem do třídy a opět se mi naskytl pohled na mé spolužáky.

Ferdinand s Tobiasem seděli v zadu. Jack seděl ještě před nimi. Se Stevem . Teda někdy, jinak by seděl v druhé lavici u okna s Metem.

Uličky lemovalo pár poházených batohů.

,, Čau" ozval se Met a tak jsem mu odpověděla. Ten seděl společně v hloučku s Ferdinandem, Tobiasem a Cliffem.

Takže Cliff už tu je.

Jen co jsem si to domyslela, viděla jsem hozený batoh u lavice.
Byla jsem ráda, že mě v této třídě bere vůbec někdo. Vlastně, od začátku mé školní docházky jsem se bavila jen s klukama. Rozuměli mi a já rozuměla jim.
Ostatně, z mé třídy se se mnou ještě donedávna nebavila ani jedna holka. A na začátku ročníku mi Kája s Jelenou přišly fajn a já jim. Tak někdy něco prohodíme.

Ostatní holky mě nikdy moc nebraly.

Vlastně vůbec.

Dělalo jim radost mě v jakémkoli naskytnutém okamžiku ponižovat. Neodsuzuji je za to. Třeba si také procházejí něčím těžkým a proto se na ně raději nedívám jako na celek, ale jen jako na součet částí. Většinou, totiž, když se díváte na člověka jako na celek, je mnohdy míň než když na něj pohlížíte jako na součet částí.

Já jsem si bohužel s holkama nerozuměla.

Jediné co je zajímalo byli ty jejich trilióny šmínků a co se teď nosí a prodává.
Tomu zas nerozumím já.

Slovíčko móda je pro mě něco jako, kdyby po mě někdo chtěl, abych mu něco přečetla z čínského písma.

Zatímco já jsem holka s vlastními názory. Pro mě teď velké mínus, do budoucnosti velké plus.

Mám ráda knihy a obdivuji krasopis, jak tu nádheru, umělci, dokáží vytvořit jen zápěstím a inkoustem. Né že bych byla nějaká fanynka krasopisu jen se mi líbí jak píše má babička.

Taky mám ráda svůj klid.

Zapomněla jsem jak se komunikuje s lidmi a taky na přátelství.

Asi proto, že jediné které znám je s Emily. Dívkou, kterou znám prakticky od školky. Já rozumím jí ona mě a máme si co říct.

Pověsila jsem si batoh na háček lavice a začala vytahovat věci na hodinu.

V matice bude nuda.
Ale s Cliffem se neunudím k smrti.

Jde to s takovým žvanilem vůbec?

Po hodinách kdy jsem si opravdu myslela že umřu nudou jsem se vydala pryč z této budovy.

Ne, že bych to tu měla zrovna v lásce.

Většina z mých spolužáků zmizela na oběd a ještě než nedočkavě vyběhli ze šatny jako malé děti, slyšela jsem jejich reptání, jak budou muset čekat ve frontě.

Když jsem vycházela schody nahoru, abych se mohla vypravit na autobus zrovna museli scházet schody oni nenávidění  osmáci.

Jako dívka jenž docházela do šesté třídy, i když už měla být v sedmičce se nikdy nechce zaplést do nějaké nepříjemnosti s osmákem, jelikož na jejich urážlivé narážky se nedalo odpovídat jinak než urážlivými argumenty, z kterých by si stejně dělali leda tak legrácky.

Povedlo se mi vyhnout docela dosti lidem na to abych s sebou nesekla na schodech, ale bohužel mi dnes nejspíš nebyl dopřán klidný odchod z budovy a srazila jsem se s jakýmsi blonďákem z osmičky, protože jsem uhýbala někomu jinému, který v tu chvíli pustil svůj batoh volným pádem o pár poschodí níž.

Rozzuřeně zaklel a podíval se na mě. Z jeho pohledu jsem vyčetla že neví kam by mě zařadil jelikož na svůj věk jsem byla neobvykle vyspělá.

Možná proto mě holky ze třídy tak nenáviděly.

,,Pardon" zaumlala jsem jeho směrem a postavila jsem se na nohy, jelikož se mi při nárazu převážil batoh a strhnul mě s sebou na schody.

Bylo to ale bezvýsledné, jelikož přes mě packali ostatní lidé a tak jsem se raději doplazila na kraj a odplížila přitisknutá ke stěně až na širokou chodbu kde jsem se protlačila návalem lidí až k východu, a spěchala po schodech dolů na autobus, jelikož jsem jinou možnost neměla.

Ano, bylo tu vlakové nádraží, ale zrovna nikde poblíž vlak který by mě odvezl domů nikde nezastavoval.

Kvapně jsem přešla prostor mezi budovou vesnické školy a její zelenou brankou, kterou jsem se zavrzáním otevřela a opustila tak školní pozemek.

Nikdy nepochopím proč u školy neudělali pro zvýšenou bezpečnost alespoň chodník, aby se snížilo riziko nehody, nicméně jsem to neřešila a přešla k můstku který byl pár metrů od školy.

Navzdory krušnému počasí jsem byla vděčná za stín, který mi poskytovala rostoucí lípa nad mostkem.

Za ním pokračoval úzký chodníček, na který jsem přešla a se zadumaným výrazem ve tváři přemýšlela, zda se v knize co jsem zrovna četla a která nesla název Replika, Lyra naučí číst nebo ne.

Vlastně, proč se dál trýznit domněnkami, když jsem si to mohla přečíst?

Zastavila jsem, sňala si batoh ze zad a vytáhla červeno-žluto-modrou knihu.

Vrátila jsem si batoh na místo a za pochodu se pustila do čtení tohoto báječného příběhu.
Až jednou vyrostu, chci být jako Bella z Krásky a Zvířete protože ta má tu obří knihovnu. A kdyby to nevyšlo, chci mít práci, ve které mi budou platit za to, že čtu.

Což taky pravděpodobně nevyjde. Třeba budu vztahová poradkyně, protože kdo zná lépe všechny milostné trojúhelníky než knihomol?

Kdybych neměla okolí už tolikrát naskenované, a nevěděla bych kolik domků mám minout než dojdu k zastávce, nejspíš bych ji přešla , ale naštěstí pro mě, jsem již byla schopna trefit i bez pozornosti.

Na této zastávce jsem nenáviděla, že tu byl sice přístřešek, jenže bez jediné lavičky na usednutí a jen jeden přeplněný koš na odpadky.

Prostě inteligent konstruktér.

Po dlouhé době ve stoje jsem to už ale nevydržela, jelikož mě už z té tíhy batohu opravdu bolela záda, a batoh jsem si ze zad sňala.

Měla jsem za sebou poměrně úmorný den a ten těžký batoh se kterým jsem se o půl druhé vracela domů, toho byl důkazem.