Srdce Odvahy

12.

Začalo se smrákat. Neměli jsme jinou možnost, než se utábořit. Do výklenku jeskyně, jsme si nanosili věci, co jsme tu měli, a kterých moc nebylo jelikož se skládaly ze dvou mikin, dvou batohů a jedné knihy.
Všimla jsem si jak Aidon nosí dřevo a hledá vhodné kameny.
,,Co to děláš?" zeptala jsem se ho.
,, Sbírám klacky na oheň"vysvětlil mi ochotně.
,, No tak to teda ne, žádný oheň nebude" řekla jsem příkře. Zastavil ,obrátil  se na mě a nechápavě nakrčil  čelo.
,,Jak to že ne? Já chápu, že si myslíš že by nás mohl někdo najít, ale upřímně, slyšela jsi knihu. Nevím jak ty ale já bych byl mnohem radši, kdyby mě našel nějaký zdejší mírumilovný člověk, než aby mě sežral medvěd nebo tak něco."podíval se na mě soustředěným pohledem, kterému jsem statečně čelila. Nakonec jsem to ale vzdala, protože jsem si uvědomila, že má Aidon pravdu.
,,Ano, ano asi máš pravdu' řekla jsem, a věnovala mu omluvný pohled. Přišlo mi, že jsem až moc rozumovala a že bych měla ubrat.
,, Problém je v tom, že jsem tu nenašel žádný křemenáče"řekl pochmurně a povzdechl si.
,,A ty snad víš, jak vykřesat oheň kameny?" zeptala jsem se ironicky, skoro stoprocentně jistá že ,jeho odpověď bude ne. Ale přepočítala jsem se.
,,Jo" řekl klidně. Zvedla jsem se, šla pomaličku jeho směrem  a hledala jsem kameny s ním.
,, A kdo tě to naučil?" zeptala jsem se zvědavě. Chvíli, co se tvářila jako věčnost, mlčel.
,,Můj dědeček"řekl mi pak.
,,Máme dost odlišné dědečky" řekla jsem mu pobaveně. Když jsem ale uslyšela tón kterým mi odpovídal, zamarazilo mě.
,,Hmm" řekl pouze. Otočila jsem se na něj. Byl ode mě necelé dva metry a jeho pohled který upíral do země se utápěl v bolesti kterou se snažil bezvýsledně potlačit.
,,Aidone?" zeptala jsem se potichu. Měla jsem o něj starost. V tuto chvíli, vypadal utrápeněji než kdy dřív a to poslední co potřebovala bylo, aby se mi tam psychicky zhroutil.
,,A! E- promiň ptala jsi se mě na něco?"věnoval mi milý úsměv ale já pořád viděla zbytky bolesti a ztráty v jeho očích.
,, Né já jen..jaký je tvůj děda?" Měla jsem strach z jeho odpovědi.
,,Děda byl"odmlčel se, ale vydržel můj pohled,, promiň, ale nechci o tom mluvit."utrápeně si povzdechl a mě ho začínalo být líto. Nelítostně jsem tento pocit zahnala.
,, Jasně."
Chvíli jsme mlčeli ale ticho prolomil Aidon.
,,Hele, Liv"obrátil se a přešel ke mě docela svižnýn a rychlým krokem,,nemáš někdy pocit že děláš něco šíleného a neuváženého? Ty víš že bys to dělat neměla a jsi si toho v té chvíli vědoma, ale stejně to uděláš?" Trefa.
,,Já já "zakoktala jsem se překvapená jak doslovně vylíčil moje pocity,,já jo. Jo proč?"začíná na mě mít špatný vliv. Už se ani nedokážu vyjadřovat jako civilizovaný člověk, díky jeho otázkám.
,,No tak jsem si říkal že co není na suchu by čistě teoreticky mohlo být ve vodě. Mohl bych se ponořit a pokusit se najít ty zpropadený šutry." ukázal směrem k vodě a věnoval mi nesmělý úsměv.
,, Blázníš?!"sykla jsem na něj,, ty víš co v té vodě je?! Já v žádném případě nebudu riskovat, že se z ní už nevrátíš!"
,,A to jako proč?"povytáhl obočí. Usmál se. Ten jeho úsměv mě celkem vytáčel, ale zůstala jsem jakž takž klidná.
,, Protože" odpověděla jsem rozlíceně. Na chvilku jsem se ale zadrhla a tak jsem musela začít znovu,, Protože se mi na kriminálu nechce vysvětlovat zmizení kluka" dokončila jsem a vydala se směrem k tábořišti.
,,To pak ale budem bez ohně!" zavolal na mě.
,,Tak ať"odsekla jsem. Za žádnou cenu nesmím dopustit aby se mu něco stalo dokud se nevrátí domů. Nerada bych problém. Už jen tohle je pořádný průšvih.
,,Tak dobře" doběhl mě,, když si to tak přeješ."