Srdce Odvahy

2.

,,Jsem tady!"zavolala jsem na všechny přítomné v domě. Odpovědí mi bylo že jídlo mám v lednici, a že si jej mám ohřát. A tak jsem vzala kastlík s poměrně malým objemem houbové polévky a dala ho ohřívat na plynový sporák, který nám tu sloužil už tak jedenáct let. Moc toho poslední dobou nepojím, ale co. Ono se to časem zpraví. Né, nejsem člověk co navštěvuje KFC, McDonald's či jiné restaurace. A ne nejím ani čínské polévky. Bůh ví co je v nich za sajrajt, a já nechci mít v dospělosti problémy s infarktem atd. A také nejsem zastáncem mikrovlnných troub, jelikož vím co to dělá s jídlem.

Po docela krátkém jídle jsem se zavřela u sebe v pokoji, udělala všechnu potřebnou školu, pak jsem dočetla Repliku, a druhý den nato jela zase do školy.

Zazvonilo a já se v lavici protáhla.
Z hlavy jsem věděla že další hodinou bude hudebka. Den se blížil ke konci za což jsem byla nesmírně vděčná. Ne že bych snad neměla v lásce školu, naopak, je to jedno z mých nejoblíbenějších míst, jelikož jsem člověk který se strašně rád vzdělává. Ale nerad absolvuje takové ty věci, které do toho spadají, jako například školní docházka. Nedělá mi problém brzy vstávat, dojíždět či se učit na testy. Jestli je něco nejhoršího co Vás ve školním životě může potkat, pak je to to, když si na vás někde počíhá nějaká z vašich naprosto úžasných spolužaček, nebo když si na vás zasedne většina kantorů druhého a polovina prvního stupně. Pokud by se někdo ptal na můj život, nikdy nebyl moc zajímavý, a myslím že by si ho se mnou pro jistotu nikdo nevyměnil. Ale co se známek týče, většina lidí by prý měnila. Povzdechla jsem si a přestala rozjímat nad svým životem, jak za nic nestojí a tak dále. Rychle jsem si zastrčila věci do aktovky a vytáhla 5 let skoro nepoužitý sešit. V hudebce jsme skoro nic nedělali. Vlastně někdy jsme opravdu nic nedělali.
V některých hodinách se moji spolužáci střídali u počítače a pouštěli songy, které poslouchali. Naštěstí pro mě, jsem měla tu možnost si ve chvíli tohoto šíleného stavu, vytáhnout knihu a jen se unášet v mém světě který se skládal jen z písmen.
Což mi připomíná.....
Vytáhla jsem z pod lavice knihu Hraničářův učeň, kterou jsem četla.
Právě jsem byla u napínavé části příběhu. Konkrétně u jejího konce, když zazvonilo.
Nedá se nic dělat, pomyslela jsem si, napínavé finále knihy, bude muset počkat do hudebky...

Autobus s sebou zadrncal v další zatáčce a já se  v textu zase stratila. Když jsem se zase našla, zděšením  jsem se předklonila dopředu.
,, Ne-é", zamumlala jsem. Chvíli jsem byla zticha, ale netrvalo dlouho a knihu jsem dočetla. Musela jsem si rukou zacpat pusu abych nezaječela. Takže takhle to je! Halt v tom má přeci jen prsty!!!
Zaklapla jsem knížku, kterou jsem momentálně dočetla a všichni lidé v autobuse mě počastovali  nevroucími pohledy.
Opřela jsem si hlavu o ruku, jejíž loket jsem opřela o výběžek okna. A hlavou mi poletovaly myšlenky jako: Proč? Kdo? Jak?!