Srdce Odvahy

72.

Něco mi říkalo že takhle to dál nejde. Tedy alespoň ne do nekonečna.

Nemůžu přeci všechny noci z poloviny prozírat do stropu. Mohlo být půl dvanácté v noci a já nevěděla co dělat. Rozhodla jsem se pro rozdělání ohně  v krbu.

Když zaplála první jiskra, hodila jsem do krbu další stránku sešitu zeměpisu. Až se vrátím-pokud se vrátím, ty tři strany co jsme zatím ve škole stihli popsat od někoho opíšu.

Lehla jsem si na kožešinu před krbem a pozorovala rozrůstající se oheň.

Přemýšlela jsem o tom, jak jsem se bavila se Stevem o tom, zda by bylo možné vzkřísit někoho z mrtvých.

Snažila jsem se najít nějaký nedostatek v pravidlech, nějakou skulinku nebo jak by se dala obejít.

Na nic jsem ale nepřišla.

,,Život je jeden velký boj o život. Pamatuj na to," řekl mi tehdy Stev.
,, Pravidla smrti neobejdeš. A pochybuju, že kdyby jsi se o to pokoušela, že bys vyvázla bez vážných následků. Kdybys chtěla někoho přivést k životu, někdo jiný, stejně významný člověk pro tvůj život, by darováním života tomu prvnímu, o život přišel. Příklad. Kdyby ti umřela máma a ty provedla proces darování života z vesmíru, tak bys darováním života jí přišla o tátu. Chápeš?"

Ne. Nemohla jsem pochopit- a už vůbec ne přijmout skutečnost, že by se mi Stev už  nikdy  neměl vrátit.

Vešel do mého srdce, jako by tam vždycky patřil, strhl mé stěny a dal světlo mé duši.

Vyplnil to zvláštní prázdno.

Na kožešině u krbu bylo tak příjemně, že jsem se schoulila do klubíčka a nechala se nahřívat.

V hlavě jsem vzpomínala na jeho moudra a v duchu jsem se usmála.

,, V bezpečí se vždycky cítíme tam, kde je nám to podobné"

,,Není nic špatného na tom že jsi doufala, ne?"

,, Někdy je lepší říct že tě to nezajímá, než si připustit že tě to zabíjí."

,,Naplakej že zapadlo Slunce, slzy ti totiž zabrání vidět hvězdy."

,, Muž, chlap nebo i kluk, který zradí nebo poruší přísahu, to může udělat kdykoliv znovu."

,,Moc přemýšlení může věci zamotat."

,,Vždycky se nejdřív dívej a až pak jednej nebo něco dělej."

,,Mysli na dobrej výsledek a dosáhneš ho. Dovol aby se ti do mysli vykradly pochybnosti a chyba se fakt stane."

,, Prosimtě! Nemá smysl se trápit věcmi který nemůžeš změnit."

,,Ty se bojíš že někdo z nás umře. Aha. Jako nevím jestli ti to už někdo řekl ale víš že prakticky od chvíle co jsi se narodila umíráš, žejo?"

,, Nejlepší je počítat s tím nejhorším. Pak tě nemůže nic překvapit, že?"

,, Prosimtě hlavně se nesoustřeď jen na to co je nápadný! Někdo jinej třeba může chtít aby sis kvůli tomu nevšimla něčeho jinýho, jo?"

,, Nemůžeš přece něco přehlížet jenom proto že se ti to nelíbí! To je mimo lidský rozum!"

Většina z nich vznikala na trénincích.
Jednou jsem se ho ale ptala, jak na někoho z mé minulosti, kdo umřel nemyslet.

Povzdechla jsem si.

Tehdy odpověděl.

„Když ztratíme někoho, koho milujeme, v našich životech po něm zustane veliká díra. Je to zranění, otevřená rana v naší duši. Když se na toho člověka pokoušíš zapomenout, rána se zanítí. Nemůžeš ty vzpomínky potlačovat, jako by nikdy neexistovaly."

A protože teplo a kožešina vzalo za své, usnula jsem.