Srdce Odvahy

49.

Nevím jak to mají ostatní, ale já dlouhé cestování nemám ráda.

Zejména proto že se u nich buď to nudím, nebo musím být až moc ostražitá.

A že vůbec není takové, jako v knihách s Willem nebo Haltem.

Bohužel.

Slunce teď nemilosrdně pronikavě svítilo, ale taky mrzlo což mělo za následek to, že byla zima s velmi ostrým světlem ze slunce.

,,Kdy už tam budem?"ptal se po několikáté Aidon.

,,Až tam budem tak tam budem"odvětil Stev, rád, že je konečně v něčem napřed.

Pokračovali jsme v cestě čtvrtý i pátý den, přesně s těmito otázkami.

Jednou večer jsme zastavili na poměrně suché louce, kde převážně nic nerostlo. Bylo odtud vidět na míle daleko ale to na nás bylo vidět taky.

Po tom co jsme koňům sundali postroje a vytřeli je do sucha, jsem Steva vyzvala na souboj.

,, Vážně? Jsme unavený."řekl trochu neochotně.

A právě to byl záměr.

Většinou se lidé spoléhají že budou na jakýkoliv souboj odpočatí a svěží, ale taky se může stát že tomu tak nebude a konkrétně my jsme museli být připraveni.

Od té doby co vím že máme jet do jakéhosi lesa, který ani nevím kde je a co je zač, spím velmi špatně.

Většinou nemůžu usnout.

Dlouhé hodiny hledím někam, abych unavila  oči a ony se tak vyčerpaly a já usnula.

Je to bohužel zbytečné.

A když se mi to konečně povede, pronásledují mě noční můry, o všem čeho se děsím ze všeho nejvíc. Potom se vždycky probudím se zrychleným dechem a celá spocená začínám s usínáním od začátku.

Takhle to dál nejde.

Musela jsem mít alespoň nějakou jistotu že mě nic nepřekvapí, i když jsem věděla že v lese něco přecijenom bude.

,, Já vím. Ale právě ty by jsi měl vědět že musíme být připraveni na všechno. I na to, že budeme na pokraji sil. Takže vstávat pane učiteli."řekla jsem velitelským tónem, a proto mi asi ani neodporoval.

Zvedl se a připravil se do útoku.

,,Počkej ještě"zarazila jsem ho.

Nechápavě se na mě podíval. A proto jsem pokračovala,, nešetři mě. Bojuj se mnou jako s opravdovým protivníkem. Teda až na to že mě nezabiješ" pokýval hlavou.

,, Platí."

Stev prohrál.

Nechtěla jsem mu to dělat těžší než to měl, jelikož jsem si byla jistá že ho jeho prohra, i když ji nedal najevo, tak trochu trápila.

Ačkoliv jsem si dala ještě dva souboje s Aidonem a jednou vyhrála a podruhé prohrála, měla jsem pořád tísnivý pocit v žaludku že jsme se až zbytečně unahlili.

Ani jsme si nezjistili, jestli je náš odhad, ačkoliv byl nejlogičtější, vůbec správný.

A já si vůbec nepřipadala připravená.

Jak to dělal Horác, v knize hraničářův učeň, že se před bitvou či jiným soubojem dokázal tak uvolnit a jednat s klidnou myslí?

Celkem ho obdivuji.

Chtěla jsem si v hlavě urovnat všechny mé zběsilé myšlenky které běhaly že strany na stranu.

Mám najít nějakýho týpka s klíči.

Jak to mám asi doprčic udělat?!

Na to jsem měla myslet už mnohem dřív.

Proč děláme že je všechno na pohodu když není?

Chudák moje hlava.

,, Steve?"zeptala jsem se.

,, Hmm?"

,, Co když to nezvládnu? Co když něco strašně podělám? Co když ani nejdeme na to správné místo? Co když jsme se unáhlili, ani jsme si neověřili jestli jedeme na správné místo."

Stev jen pokrčil rameny.

,,Pak budem muset improvizovat."