Srdce Odvahy

30.

Provedla jsem výpad čímž jsem Steva zase dostala na holičky a vyhrála.
Trénovali jsme už spolu nějakou dobu.
Přesněji patnáct dní. Trénink mi nevadil a dokonce mi vyhovoval. Ze začátku jsem byla vždycky poražena ale když jsem od Steva odkoukala jeho pohyby, rychle jsem se všemu přiučila. S lukem jsem zacházela už jako malá a tak to pro mě nabyla žádná novinka. Neříkám že mé výkony jsou zrovna ukázkové ale jsou dobré. S mečem mi to šlo asi nejlíp, protože jsem nad Stevem teď už skoro pokaždé vyhrála. Nože byly v pohodě až na jejich vrhání. Stev říká že to přijde časem, který jsem ale bohužel neměla.K válečkům toho ani není co říct, protože je to jednoduchá zbraň.
Dodnes nevím jak se říká takové té hvězdičce ale ta mi dělá jisté problémy. Nikdy neodhadnu jak silně jí mám mrštit.
No a samotný můj život.
S Aidonem chodíme často do knihovny. Našel tam jakousi knihu s jídlem a tak mu tam co chvíli někdo nosil jídlo. Zatím jsem mu neřekla jaký mám se Stevem vztah, takže žil v domění že je to můj kamarád. A on vlastně byl.
S knihou kterou jsem tam objevila jsem moc nepokročila. Nezjistila jsem o ní vůbec nic, a jestli bylo ještě něco horšího nedávno jsem navštívila Arianu. Zjistila jsem proč Slunce vychází tak pozdě. Tato země nemá už moc času na záchranu. Slunce už je tak slabé že ho ani nevidíme.
A taky jsem se byla projít po městě, tedy s Aidonem samozřejmě. Když mě dohnal byl uražený že jsem ho nechala vevnitř a neřekla jsem mu o mé akci.
Se Stevem se to docela spravilo. Vlastně si den bez něj už ani nedokážu představit. Občas(každý ob den) se mnou a Aidonem chodí do knihovny a vlastně se z nás stala docela dobrá trojka.
Aidon se často někam vytratí, ale nikdy neřekne kam.
Taky Stevovi vyprávěl o našem světě a bylo vidět ,že  Stev by se tam moc rád podíval.
Problém byl v tom že jsem ani nevěděla jak se vrátíme. Dokonce se mu svěřil kdy mám narozeniny, a tuhle informaci jak jsem zjistila bral jako cennou, a když ten den přišel oba mě něčím překvapili. Aidon mi sehnal místní strašně drahou nejlepší kávu ze které ani nevíte jakou jsem měla radost. Takovou že jsem mu na tvář vlepila polibek a pak jsem se zhrozila co jsem to udělala zatímco Aidon se na mě drze usmíval. (Je divné že jsem mu pak měla chuť vlepit pohlavek?)
Od Steva jsem dostala takovou malou zelenou mušli. Byla ve tvaru ulity.
Byla jsem překvapená a byl to jeden z nejhezčích dárků které jsem kdy v životě dostala. Možná proto že byl právě od něj. Za tu dobu co jsme se znali jsem zjistila, že miluje stejně jako Aidon zelenou a moře. Má rád potápění. (, asi jsme opravdu příbuzní.)
,,Ale"namítla jsem,, je to mušle tvé oblíbené barvy. To si nemůžu vzít!A máš rád moře!"
,,Víc než tebe ne."řekl s úsměvem. To bylo milé. Víte, když víte že dotyčný je vlastně něco jako váš syn rázem ho vnímáte jinak.
Stev zase vyučoval Aidona v boji a stali se z nich přátelé.
,,Ti nejlepší"tvrdili mi oba když jsem se jednoho z nich zeptala jestli to mají mezi s sebou jako žák a učitel, a nebo jako přátelé. Odpovědí mi bylo že jsou nejlepší kámoši a že takovýho fajnovýho týpka člověk jen tak nepotká. Stev si dokonce osvojil Aidonovi výrazy a začínal je používat. A že jich nešetřil.
Nemohla jsem zastírat že mi Stev i proti mé počáteční nevolnosti vůči jemu, přirostl k srdci. Není to ale tak, jako když se holka zamiluje do kluka. Bylo to něco, jako kdyby jste potkali někoho , o koho nechcete nikdy za žádnou cenu přijít protože bez něj, by váš život stratil jeden ze smyslů. Jako by jste potkali někoho kdo vám scházel aniž by jste to věděli. Někdo kdo zaplnil prázdno vaší duše.
,,Jsi dobrá"funěl Stev.
,,Ty jsi lepší"mávla jsem rukou.,, Jen mě šetříš."
,,Kéž by to tak bylo" posteskl si.
,,Ale je, jen zapomínáš vidět svou vlastní hodnotu."
,,To ty někdy taky"pokýval hlavou,, jde vidět že jsme příbuzní. Už se těším na můj originál ve vašem světě. Vidíš se s tím klukem?"
,,Ne "řekla jsem v pohodě a v tu ránu mi došlo že už to tak nebolí. A že jsem se vyléčila. I když ne tak úplně, stejně velká část ze mě ano. A že jsem se dost změnila od té chvíle co jsem tady byla. Například už s sebou netrhnu když mě někdo osloví jménem. Zvykla jsem si že se se mnou někdo baví a i když mi někdy scházel klid a knížky, za nic na světě bych se do minulosti nevrátila. A i když jsem si udržovala odstup a byla jsem stále velmi introvertní člověk, nedokázala jsem se jednomu z mých přátel vyhýbat. Už to nešlo.
,,A proč ne?"vypadal sklesle. Bylo mi ho líto.
,, Víš, byl to můj spolužák. Jeden z těch prvních. A když jsem odešla, párkrát jsme na sebe narazili, ale já jsem pro něj prakticky nic neznamenala. A zjistila jsem že mi to ani nevadí."když se na mě podíval viděla jsem na něm že mu něco došlo.
,, Počkej ty sis přála spolužáka? Proč by sis přála-"na chvíli zmlkl a podíval se na mě.
,,Ne tak to není. Teda aspoň teď ne. Protože jsem poznala jeho klona a zjistila jsem že ten je stokrát lepší."
,,Aha. Díky za poklonu. Ale myslím že je to spíš proto ,že díky tobě žiju. Ale tyjo. Nedokážu si představit jak moc sis ho musela přát."řekl. Pak udělal něco co jsem u něj v životě neviděla. Přešel ke mě a dal mi ruce na ramena. Řekl.
,, Podívej se mi do očí."udiveně jsem ho poslechla. Navzdory tomu jak divné tj bylo.
,,A teď mi musíš něco slíbit, až to tady skončíme, vezmeš mě s sebou. Nenecháš mě tu znova samotnýho. Slib mi to, Livi."
Zapřemýšlela jsem. Zamyšleně jsem nakrabatila čelo a přemýšlela jestli je to pro něj bezpečné. A pak to udělal. Udělal tu nejrozkošnější věc, kterou jsem kdy viděla.
Klekl si na zem, spojil ruky v prosebném gestu a udělal... štěněčí obličej.
,, Prosím Livinko."zakňoural a já se musela smát. Přesně tohle jsem dělala jako malá když jsem chtěla jen jeden šufánek polévky. Jde vůbec něco takového odmítnout?
,,Ale určitě. Tedy jen když budeš hodný a budeš poslouchat."vyskočil jak malé dítě a vyběhl z věže.
,, Díky mami!"zavolal ještě. Úplně mě to slovo rozněžnilo. Zasmála jsem se a vydala se také k odchodu. A tam jsem narazila na Aidona. Vypadal překvapeně.
,,Aidone. Copak?"
Povytáhl jedno obočí.
,,Ty jsi Steva udeřila do hlavy nebo co? Poskakuje a zpívá na chodbě jako šílený" při té představě jsem musela rozesmát.
Aidonův nechápavý pohled mému smíchu moc neubral.
,,Ne to ne, jen jsem mu slíbila že ho po všem vezmu s sebou do našeho světa."řekla jsem, když se mi konečně povedlo uklidnit.
Aidon si založil ruce.
,,Mě taky doufám"usmála jsem se na něj.
,,Ani bez jednoho se odsud nehnu, nemusíš se bát." Aidon najednou znervózněl a já viděla jak se rozladěně kousl do rtu.
,,To je to co mě za tebou přivedlo."řekl vážně,, mám strach o tebe."