Srdce Odvahy

59.

Dech.

Dýchala jsem mělce, ale přece.

Pád mi dech nejspíš vyrazil a to že jsem se uhodila do hlavy , mělo za následek to, že jsem nejspíš  omdlela. Když jsem se konečně probrala, automaticky jsem se zvedla. Chyba. V hlavě mi tepala bolest tak silná, že jsem málem znovu ztratila vědomí. Donutila jsem se zůstat při smyslech. V hlavě jsem si o nedávné minulosti skládala obrázek jako puzzle, spíš nevědomě než vědomě.

Pizza...kluci co probírají pizzu...temný les.....jeskyně.....oči...pochodně...Aidon.............Stev bojuje sám...meč....

Po chvíli mi všechna kolečka zapadla do sebe a já si nebyla jistá jestli již nejsem na onom světě. Ačkoliv by bylo asi dobré o tom rozjímat, věděla jsem že tam nemužu zůstat ležet. Aidon je totiž dost možná na pokraji života.

Přes příšernou bolest hlavy, jsem se zvedla do kleče. Dostala jsem neodbytné nutkání se zvednout a co nejrychleji najít své přátele.

Pokusila jsem se dýchat. Zhluboka. Ale né až moc, abych nedostala závrať. To by asi nebylo zrovna na místě.  Asi deset minut jsem nedělala nic jiného, až bolest z velké části ustoupila. Měla jsem pocit že nedokážu ovládnout své ruce ani nohy. Když jsem si uvědomila, že jsem tam mohla ležet jakkoliv dlouho všechno se ve mě rázem sevřelo. Aidon už mohl dávno vykrvácet a já tu rozháněla bolest hlavy. Nemohla jsem si nic takového nadále dovolit. Pomalu jsem stoupla, ale ne moc rychle, abych si zase nezpůsobila další bolest  a všechno úsilí jen tak nezmačkala a nevyhodila do koše.

Vstala jsem a zády se opřela o kmen stromu.  Byla jsem celá zablácená, od listí a bez meče.

V hlavě mi tepalo tak, že jsem musela zatínat zuby, abych vydržela.

Nadechla jsem se a otevřela oči, které jsem měla doposud zavřené. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stromy sem pronikalo slabounké světlo takže jsem měla možnost alespoň něco vidět. Když jsem se pokusila stát sama trochu jsem se přidržovala stromu jednou rukou. Teprve pak mi došlo co mám v té druhé. Pořádně jsem tu věc prozkoumala rukama, abych se ujistila že se nemýlím. Teprve tehdy jsem tu věc schovala do připnuté brašničky u opasku na nože. A pak jsem si to uvědomila. Možná bych s nožem nic nezmohla ale mohla jsem se ho tehdy pokusit vytáhnout. V duchu jsem se proklela. Každopádně o to víc jsem teď potřebovala vidět Aidona a Steva.

,,Livi?"otočila jsem se na Steva co stál tak dva metry ode mě a vypadal v pořádku. Chtěla jsem mu odpovědět ale vyšlo ze mě jen pouhé zakašlání.

,,Jsem v pohodě" řekla jsem sotva slyšitelně. Došel za mnou a já jsem ho s úlevou objala. Byl díkybohu v pořádku.

,,Můžeš jít?"

,,Jakože, asi jo" řekla jsem a na zkoušku vyšla. Šlo mi to v pohodě a tak se Stev vydal se mnou hledat Aidona.

,,Jak dlouho tu jsme od té doby co nás to vyhodilo?" zeptala jsem se  nejspíš na úplně nesrozumitelnou otázku. Stev ale pochopil na co se ptám.

,,Čtvrt až půl hodiny plus mínus. Nevím to přesně, trvalo mi se vzpamatovat." nervózně jsem polkla. A obešla další strom. To tu nemohlo být větší světlo?

,,Myslíš že" začala jsem ale on mi skočil do řeči.

,,Přemýšlím o tom samém."

Zavrtěla jsem hlavou abych nepřemýšlela o tom nejhorším. Dál jsme se prodírali houštím a obcházeli místo kde by mohl být. Byla jsem nesmírně vděčná že Stevovi nic není.

Po pěti minutách jsme přešli na druhou stranu.

Tehdy se mě zmocnil strach. Takový jako ještě nikdy. Nemohla jsem o něj jen tak přijít. Já blbá jsem je sem nikdy neměla brát!

,,Livi?" slyšela jsem Steva za mnou. V naději jsem se na něj otočila. Sledovala jsem jeho pohled až někam za mě.

A pak jsem viděla to co on.

Aidona co se svíjí v klubíčku, stoprocentní bolestí.

Na jazyk se mi dral výkřik který jsem ale potlačila a téměř okamžitě jsem se k němu rozeběhla.

Modlila jsem se ať se nestane to co  v tuto chvíli bylo nejvíc pravděpodobné.

Doběhla jsem k němu a dalo by se říct že jsem vyloženě dopadla na kolena vedle něj a dělalo mi neskutečný problém vyslovit jeho jméno. V návalu emocí jsem se ho dotkla a zašeptala jeho jméno.

,,Aidone" řekla jsem a když se na mě podíval snažil se usmát. Byl celý od krve a z rány se mu řinula další a další v takovém množství že už bylo víc než jasné, že je pozdě. Byla tak hluboká, že byllo téměř nemožné krvácení zastavit, ať už jsem se snažila sebevíc.

,,Liv" řekl sotva slyšitelně. Z očí mi vytryskly slzy.

,,Neboj, všechno to bude dobrý, uvidíš" řekla jsem co nejvíc konejšivě.

,,Je pozdě" zachraptěl. Nenenenenenene.

,,Takhle nemluv, zvládneme to, stejně jako všechno ostatní" řekla jsem jak jen nejpevněji jsem dokázala..

,,Liv" vzal mi ruce do svých takovou silou, že jsem nedokázala vzdorovat,, nemysli si že nevím co teď přijde. Vím, až moc dobře. Ale ty, mi teď slíbíš jednu věc" přes slzy jsem se na něj podívala. Pokračoval.

,,Každýmu bych přál aby tě poznal tak, jako jsem mohl já. Každýmu. I tomu tupci Sergejovi" řekl a jeho jméno vyslovil s trochou nenávisti v hlase. Zasyčel bolestí, kterou mu mluvení nejspíš způsobilo.

,,Ššš" tišila jsem ho ale on byl rozhodnutý dokončit svou myšlenku děj se co děj.

,,Ale ty"začal znovu,, ty to těm lidem musíš dovolit. Neříkám že všem, to ne, ale alspoň někomu. Já si nepřeju aby ses po tomhle zase tak strašně uzavřela. V posledních měsících to s tebou bylo mnohem lepší a já jsem s tebou mohl normálně mluvit. Jsi hrozně fajn, ale ostatní to neuvidí pokud jim nedáš sebemenší možnost. Nedovol abys zůstala úplně osamělá kvůli tomu že umřu."

,,Ne "chtělo se mi říct ale nezmohla jsem se na víc než jen na pouhé kývnutí. Potom jsem se rozeštkla v opravdový pláč a pevně jsemho objala. Vnímala jsem jeho rozcuchané vlasy v mých prstech a jeho mělký dech, který nejspíš každou chvílí ustane. Tohle nemohla být pravda. Stev co za námi stál se teď vydal naším směrem. S nadějí v hlase jsem se na něj obrátila.

,,Musí existovat nějaký způsob jak ho zachránit. Já si nepřeju nic jiného než tohle!"

,,To věřím" řekl potichu.Klekl si vedle mě a dal mi ruku na rameno a já pochopila že s ním chce taky ještě naposledy mluvit  a že zachránit ho, už nepůjde. Aidona jsem proto pustila ale ještě než jsem ho naposledy předala Stevovi jsem mu zašeptala.

,,Slibuju."