Srdce Odvahy

27.

Po události s knihou jsem zůstala ležet na posteli. Musela jsem si to urovnat.
Nacházím se ve světě který stojí na základě přání. Aby přetrval musí se vyprávět příběhy. Když se tak nestane zanikne. A protože je tento svět původní, pak kdyby zmizel zmizí i ten náš.
Já jsem dívka která ho má zachránit, a proto jsem tady.
Aidon je tady buď proto, že jsem mu půjčila svou oblíbenou gumičku, při čemž jsem mu i propůjčila část své duše kterou jsem do gumičky vložila, a nebo proto že i on tu má svou roli.
Mám knihu, díky které se můžu teleportovat, ale nic se v ní kromě mapy nepíše. Je to vlastně utajený průchod.
Místní slyší přání. Tedy jen ti, kteří se učili naslouchat, ale ostatní je neslyší.
Ti lidé se jmenují vyslyšitelé.
Griselda k nim patří a  je chytrá a mazaná a vyučí mě když ji vyjdu vstříc, ale nepomůže mi.
Stev, je klon Steva z mého světa, který jsem vytvořila díky intenzivnímu přání ve světě přání, patří mi a můžu ho ovládat i nechat zmizet.
Ale je tu taky ještě spousta nevyřešených věcí na které se můžu Griseldy zeptat.
Co teď budu dělat?
Slunce už zase zapadá, musím se někam hnout.
Vytáhla jsem z pod trička obyčejný železný klíček na přívěsku a pevně ho stiskla v rukou. Nosila jsem ho vždycky všude. Byl sice obyčejný, ale v mém životě měl svou roli bezpečí. Nikomu jsem o něm neřekla. Bylo to moje tajemství. Schovala jsem ho zpátky za tričko.
Připomínal mi svět ze kterého jsem pocházela, a proto jsem se zase roztesknila. Tolik mi chyběl!
Do pokoje někdo vešel. Vyskočila jsem s rukou na jílci nože.
A stál tam on.
Stev.
,,Co tady děláš?"řekla jsem trochu příkře. Ale napříč tomu že jsem byla vyděšená to bylo i tak docela pochopitelné.
,,Co bys řekla?"řekl smutně.,, Přišel jsem za tebou."
,,Aha. "Řekla jsem a přešla k nočnímu stolku a položila na něj knihu.,, Co potřebuješ Steve?"
,, Proč sis mě přála? Víš  proč tu-"
,,Ano vím proč tu jsi."
,, Přišla sis pro mě? Víš že už patřím tobě?"řekl s nadějí v hlase a v očích mu zazářily jakési jiskřičky, se kterými se zdál tak lehko zranitelný, až mi ho začalo být líto. Vykašlala jsem se na to.
,,Ne"vyrazila jsem ze sebe chladně a odtažitě,, bohužel jsem o tobě ani nikdy netušila"odmlčela jsem se. Napříč tomu, že jsem si musela zachovat odstup, pohled do jeho zraněných očích mi to dvojnásobně ztěžoval. Se zraněným výrazem ve tváři se obrátil k oknu.
,,A " odmlčel se ,,nemyslíš si,  že bych měl alespoň to právo, zjistit proč sis mě tolik přála? Jsem nejvíc opravdové přání ze všech co tu jsou. Nic než ty mě nemůže vymazat. Tvé přání muselo být silné. Je nejsilnější v celé historii. Dokonce silnější než dívky, která to tu celé"názorně ukázal rozhozením rukami,, vytvořila. Protože já nejsem tak křehká okolnost. Jsem silná existence z nejsilnějšího přání století. Chápeš? "odmlčel se.
,, Já"byla jsem zaražená. Prvak proto že na sebe všechno tak navazovalo a druhak, protože to na sebe tolik navazovalo až neuvěřitelně!,, Přála jsem si že proto, protože ty v mém světě jsi pro mě až moc znamenal."
,,Já v tvém světě?!"vyhrkl překvapeně.
,,Ano"podívala jsem se mu smutně do očí,, jsi klon kluka z mého světa."
,,Co?! Jak to jako myslíš" zmateně ťekal pohledem po místnosti a mě.
,,Hele"skočila jsem mu rozrušeně do řeči,, oba jsme se teď dozvěděli něco co potřebujeme zpracovat. Bude lepší, když už půjdeš a srovnáš si to v hlavě. Jo?"
,, Jasně"řekl pořád šokovaný obratem událostí,,tak já půjdu. Ahoj".řekl a zavřel dveře.
Vyčerpaně jsem si lehla na postel.
Co-to-bylo?!
Po chvíli někdo otevřel dveře znovu.
Stál v nich Aidon.
,,Co potřebuješ Aidone ?"řekla jsem a ani jsem se neobtěžovala zvednout z postele.
,,Liv, co tady dělal Stev?"rozhlížel se po mém pokoji s vražedným pohledem.
Povzdechla jsem si a poplácala jsem na volné místo na posteli vedle sebe. Ach jo. Drahá zlatá odtažitosti, vem si s sebou chlad a táhněte spolu někam. (Stejně tak zima a pondělí...)
,, Pojď"vyzvala jsem ho,,to bude vyprávění na dlouho."