Srdce Odvahy

56.

,,Hele lidi? Jste si jistý že jdeme správným směrem?"ozval se Aidon po hodné chvíli ticha.

Takový strach jsem už dlouho nezažila. Kdykoliv nám kdokoliv mohl padnout do zad.

,,To zjistíme"odpověděl mu Stev.

Měla jsem stažené hrdlo strachem.

Stev věděl kam nás vede.

Ale nebyl ochotný nám jeho plán sdělit.

Nedokázala jsem se soustředit a myšlenkami jsem utíkala k mé dimenzi a chtěla jsem se zase probudit v peřině a zjistit že se mi to zdálo.

Z uvažování mě opět vytrhl Aidon.

,, Byla to blbost, vřítit se do něčeho tak neuváženého,," za normálních okolností,bych si nahlas povzdechla, ale v tu chvíli jsem ze sebe nebyla schopna vydat ani hlásku.

Vydechla jsem, a zase se nadechla.

,, Doháje,"uslyšela jsem zaklít Aidona a stáhnul mě společně se Stevem k zemi. Opět. Nejspíš o něco zakopl. Dopadla jsem na něj a na mě Stev.

,,Sorry, já jsem se fakt snažil," na chvíli se mi ulevilo, když jsem na sobě cítila oba životy mých přátel.
,,Jasně"řekla jsem a Stev se nás pokoušel zvednout.

,,Kam teď?" Zeptal se Stev.
S Aidonem jsme si stoupli po jeho boku a šli tam kde nás táhl.

Když jsem slyšela Stevův vyděšený výkřik, málem jsem vyletěla z kůže.
Nicméně jsem nebyla připravená na prudký sráz kterým se nejspíš řítil Stev a protože mě držel za paži, zřítili jsme se společně s Aidonem za ním.
Dopadli jsme na zem a já si poprvé v životě přiznala, že se i tak trochu bojím smrti.

Do té chvíle jsem k ní přistupovala jako k procesu co patří ke koloběhu života. A tak to prostě je.

Jenže v ten den to tak nebylo. Snažila jsem se ovládnout svou mysl.
Když se mě někdo dotkl došlo mi, že musím něco udělat.

,,Jsi celá?" zeptal se Aidon. Alespoň jsem doufala, že to Aidon byl.

,,Jo, myslím že jo. Steve?" ptala jsem se ho hned jak jsem přišla k sobě.
Doteď jsem měla zavřené oči jak mi došlo.

,, Já jsem tady. Vedle vás. Do háje! Tohle se nemělo stát!" zvedla jsem se ale hlavou jsem do něčeho narazila a spadla zpět. Nemohla jsem přesně určit kde jsem. Můj šepot se ale ozýval, a vracel takže jsem odhadovala i podle zatuchlého vzduchu, že jsme se někam propadli. Sevřel se mi žaludek, když jsem si uvědomila, že se možná nikdy nedostaneme zpět.

,, Zvedejte se opatrně" varovala jsem je hned.

,,Asi nikoho nenapadlo vzít baterku, co?"zeptal se Aidon.

,,Né zavrtěla jsem hlavou ,ale pak mi došlo že Stev ani neví co je to baterka. Podle hlasu jsem usoudila že nejspíš vstali.

Byla jsem úplně rozpolcená city. Bála jsem se každičké vteřiny co v mém životě měla nastat.

,,Do háje." Slyšela jsem říkat Steva ,, Do zelenýho velkýho háje. U Gorlogových zubů!"vyděšeně jsem ho poslouchala.

,,Co je?" to byl Aidon.

,, Buď zticha" sykl Stev. Nerozuměla jsem jeho počínání. Vždyť teď tu mluvil snad jen on!

Chvíli jsme jen stáli a poslouchali. Nejdřív jsem nic neslyšela.

Vlastně jsem nechápala počínání mých přátel.
Ale pak jsem to slyšela.

Hrůzou jsem zkameněla.

Byl to dech.

Nebyl můj, Stevův nebo Aidonův.

Byl tu s námi ještě někdo.

A nebyl to přítel.