Srdce Odvahy

32.

Vydala jsem se směrem mého pokoje tak nechápu jak se mi podařilo zabloudit, přemýšlela jsem a hlava mi nebrala kde to teď vlastně jsem. Bloudila jsem tu asi čtvrt hodiny, a pořád nebyla schopna zorientovat se. Zrovna jsem se vracela z hodiny boje. Uplynulo další šest měsíců, ve kterých se až na tréninky a tréninky nic nedělo, a už jsem skoro všechno s mečem uměla, což Steva těšilo. Byla jsem tu tak dlouho. Zajímalo by mě jestli si někdo v mém světě všiml že jsem zmizela.
S Aidonem trávím čas pořád. Nebo spíš on je ten z nás dvou kdo za mnou pořád chodí. I když se v noci nevracel do svého pokoje a nikdy mi neřekl kam se vydal, pořád mě bral do knihovny a každý den po tréninku jsme společně bojovali, a souboj vždy skončil nerozhodně. Byl už lepší než Stev. S Tiarou se mi nedaří spojit. Hrad už mám prakticky celý přečtený. Jenže když jsem se vracela tak jsem asi špatně odbočila.
Asi budu muset zavolat Steva, povzdechla jsem si v duchu.
Zrovna když jsem si začala přát, něco jsem viděla. Něco co přilákalo mou pozornost natolik abych se k tomu vydala.
Byla to dvířka. Dvířka ze kterých probleskovaly záblesky modrého světla.
Na podlaze se odrážel odlesk vody ze škvíry v nich. Přešla jsem k nim a podívala jsem se  co tam je.
Viděla jsem místo, které jsem neuměla popsat a tak jsem se rozhodla.
Vytáhla jsem meč z pochvy a pomocí něj jsem vyložila zámek ve dveřích. A co že to bylo nelegální? V ten okamžik mi bylo jedno jak velký problém z toho bude. Potřebovala jsem se tam dostat, slyšela jsem jak mě to místo volá. Když byla díra ve zdi dost velká na to abych se tam vlezla, rozhodla jsem se tam jít.
První jsem tam strčila nohy, ale jen co jsem to udělala propadla jsem se.
Žuchla jsem s sebou na holý beton a za mnou se ještě sesypalo několik úlomků stropu.
Místo, na kterém jsem se nacházela byly pravděpodobně místní kanály.
Bylo to zvláštní tu být.
Dvířka nejspíš sloužila k dostání sem v případě oprav.
Místa spojů kanálů byla lemovaná zdobenými oblouky a stropy byly vyzdobené rytinami, které byly už tak staré že se nedalo rozeznat co tam bylo původně.
Říkala jsem si jak se  vrátím nahoru když v tom se to stalo. Někde zvenčí se ozval zvláštní hlas. Otočila jsem se a stočila svůj pohled na vodu. Lákavý hlas se ozval znovu. Přešla jsem k vodě. Dřepla jsem si a podívala se do míst odkud hlas vycházel. Byl krásný, sliboval mi věčnou svobodu a štěstí. Sliboval mi že už nikdy víc nebudu sama, že už nebudu zoufalá a nahraditelná . Cítila jsem co po mě chce. Chce abych vstoupila do vody. Přidaly se další hlasy. Místa původu hlasů se najednou začaly vlnit.
A pak mi to došlo.
,, Sirény"zamumlala jsem a okamžitě přešla zpátky k díře odkud jsem vypadla. Musela jsem se odtamtud okamžitě dostat. Tohle byla chyba.
Obrovská chyba.
V hlavě mi tepalo.
Díra u které jsem se nacházela  byla tak dvacet metrů od vody ale pochopte, jaké to je být v blízkosti lstivých sirén o kterých jste tolikrát četli.
Bylo jich čím dál víc. Snažila jsem se dostat zpátky ale díra byla moc vysoko.
Chyběla vzdálenost asi jedné dlaně když jsem vyskočila.
,, Doprčic"zaklela jsem a pokusila se znovu o o vyšší výskok.
Můj pohled zabloudil k vodě.
Mohlo jich tam být tak padesát a už je od břehu dělilo necelých 30 metrů.
Kdybych si teď pokusila přát aby tu byl Stev, přišel by pozdě a ještě bych ho uvrhla do nebezpečí.
25 metrů.
Tohle musím zvládnout! přikazovala jsem si.
14 metrů.
Ale ne.
Slyšela jsem šplouchání ocasů.
Skákala jsem tam jako pominutá.
,, Zdravím krásko"slyšela jsem za sebou hlásek jako ze sametu. Otočila jsem se.
Teď jsem si opravdu musela dávat pozor.
Otočila jsem se a mile se usmála, i když se mi při pohledu na nádherné sirény svíral žaludek.
Nevím jak tohle přežiju. Potřebuju plán. Hned!
,, Čau, jak je?!"řekla jsem směrem k blonďaté siréně, která mě pozdravila a v ten moment vypadala překvapeně. Asi něco takového nečekala.
,,Ech...no..."byla totálně rozhozená. Do řeči ji skočila jakási zrzka.
Všimla jsem si, že tyto sirény nejdou jako ty, které jsem znala z bájných knih, nebo z představ ostatních. Neměli nic co by naznačovalo tomu, že jsou to magické bytosti. Jen lidé s rybími ocasy a lidskými vlastnostmi. Až na pojídání lidí, samozřejmě.
,, Nechceš si jít s náma zaplavat? Bude legrace!"usmála se okouzlujícím úsměvem.
Do háje do háje do háje.
Plán plán plán...
,,Ou to je od tebe moc milé ale děkuji, nemůžu, nedávno jsem prodělala zápal plic, a je to nakažlivá nemoc, a ještě ji nemám úplně vyléčenou."vymyslela jsem si lež kterou jsem řekla tak přesvědčivě přirozeně že mi to snad uvěřily.
Zděšeně zalapaly po dechu. V duchu jsem se smála tomu, že uvěřili, že zápal plic je skutečně nakažlivá nemoc.
,,To muselo být hrozné! Skutečně! To je taková škoda." A několikrát zavzdychala a zamrkala na mě prosebně.
Doprčic s plánem!
,,Ano to máš pravdu"zahrála jsem nešťastný obličej.
Ha! A teď mě nemůžou sežrat jelikož jsem jim nakukala že jsem nakažená nakažlivou nemocí.
Výborné.
,,A jakpak se jmenuješ?" zeptala se vtíravě černovláska.
Věděla jsem že když jim prozradím své označení na které slyším, bude pro ně snazší obmotat si mou mysl. Byla jsem sama sebou překvapená.
Odkud tohle vím?
Do háje!
,,Rolisanda"řekla jsem, jelikož mě dneska vyslyšitelky donutily abych snědla kousek rolády.
,,Rolisanda?"zeptala se a začala se soustředit.
Ze začátku se mě budou snažit obelstít ale když jim to nepůjde přejdou do útoku.
Doprčic! Plán! Dělej něco vymysly ty hlavo skopová!! Začni něčím myslet!, Klidně i mozkem jestli nějaký máš! Dělej!
Černovlásé došla trpělivost stejně jako ostatním.
Velký špatný.
Toto bude velký špatný.
Podívaly se na sebe a jako jeden vystřelily z pusy své dlouhatánské jazyky.
Měly v plánu stáhnout mě tak pod vodu.
Rychlostí blesku jsem vytáhla meč z pochvy a jazyky jim usekla. Bylo to sice nechutné ale přece se nenechám zabít!Ozvaly se e zděšené  výkřiky plné bolesti a nenávisti vůči mě ale pak jsem si něčeho všimla. Jazyku kolem mé nohy. Než jsem ho stačila useknout podrazil mi nohy a stáhl pod vodu.
Byla jsem k smrti vyděšená a v hlavě se mi hojily myšlenky o sirénách ohlodávající lidské maso od kostí ale ve tváři jsem měla arogantní výraz. Pořád jsem tady já ta s mečem. Nesmím jim dát prostor k tomu aby si myslely že nademnou mají navrch.
Vrhly se na mě.
Švihla jsem ve vodě mečem a třem sirénám najednou usekla hlavy. Voda kolem se zbarvila do rudé červené a do nosu se mi nahrnul zápach krve. A co že jsem teď zabila. Udělala jsem to abych se bránila! Škrabadlo mě v krku a rozum mi říkal abych vyplula nad hladinu a nadechla se. Měla jsem ale jen dvě možnosti. Buď vyplout a nechat se tak zabít sirénami, nebo bojovat dokud to půjde.
Pozabíjela jsem jich docela dost sirén,ale pořád mě držely v zajetí.
Před dvěmi minutami mi došel kyslík.
Potřebovala jsem na vzduch!
Do háje!
Další  mrtvé sirény. Bojovala jsem o život a sekala z leva z prava a zabila jsem  už téměř všechny v dosahu mého krku. Jedné jsem probodla srdce druhé usekla ruku s tepnou a třetí rozsekala v pase.
V žilách mi zuřila krev ale tělo vypovídalo poslušnost.
Byla jsem až moc dlouho pod vodou.
Zbylé Sirény poznaly mou slabost a vítězoslavně se zasmály. Zatřepala jsem hlavou a namířila na ně meč.
Nevzdám se! Můj život má na něco takového až moc velkou cenu! Nemůžu tak vzít Stevovi mámu a Aidonovi jedinou osobu díky které se může dostat domů. Musím bojovat už jen kvůli nim!
Ve chvíli kdy se na mě vrhly mě vytáhly silné ruce z pod vody a v druhé chvíli mě někomu podávaly.
Kašlala jsem vodu a snažila se v hlavě urovnat ten šílený zmatek.
Co se to tu doprčic stalo?
Pak jsem uviděla tvář Aidona.
,,Co tady děláš Li-"zacpala jsem mu pusu. Nesmí nahlas říct moje jméno. Ani nevím kdy se to stalo.
Pak jsem zjistila komu mě podával.
Stevovi, který byl na opačné straně dvířek, kterým jsem vypáčila zámek..
Jak se sem-
Vytáhnul mě a já zůstala ležet na podlaze se zkrvaveným mečem v ruce a oblečením stejně tak. A než stačil cokoliv říct řekla jsem.
,,Vytáhni ho! Hned!"udiveně poslechl.
Vytáhl Aidona který jen co se dostal nahoru, mě sevřel v pevném objetí.
,,Cos nám to udělala?" zamumlal mi do vlasů.
,,Ty asi vážně chceš aby ze mě byl sirotek."řekl Stev a taky mě objal z opačné strany než Aidon. Aidon nevnímal absolutně nic. Cítila jsem jak mu poplašeně bije srdce v hrudi. Moje na tom nebylo o moc líp.