Srdce Odvahy

55.

Bylo to tmavé místo a občas tu zavanul pach spadlého listí.

Vlhko a dusno nemohlo uniknout přes vrstvy korun stromů.

Nemohla jsem si nepřiznat, že na pohled to bylo velmi, velmi klidné místo.

Až na to, že působilo zvlášť nepřirozeně.
Nikde tu nebylo možné zahlédnout jediného živého tvora.

Postupovali jsme podle plánu, který vlastně ani plánem nebyl.

Uvědomila jsem si totiž, že v mém případě je na nic cokoliv plánovat.

Zavrtěla jsem hlavou abych zahnala černé tečky, které mi překáželi přes výhled.

Měla jsem se víc vyspat, napadlo mě.

Později mi ale došlo, že to nebylo zatmívání před očima.

Ale houstnoucí tma, která s každým naším dalším krokem sílila.
Po chvíli už jsme skoro nic neviděli a tak jsme se museli chytit za ruce.

Ocitla jsem se uprostřed, takže jsem měla nevýhodu, že jsem si nemohla chytit zbraň.

Stev mě chytil za paži a pošeptal mi do ucha.

,,Vem si meč" poslechla jsem ho.

,,Kam to jdeme?"  zeptala jsem se.

Neodpověděl mi, a tak mi nezbylo nic jiného než mu důvěřovat.