Srdce Odvahy

34.

Spala jsem dlouho. Zdálo se mi o umírajících sirénách.
Zdálo se mi o umírajících námořnících které zabíjely sirény.
Sirény nebyly ani dobré, a ani zlé.
Jsou tím čím jsou.
Třeba mě také vnímají za zlou.
Ve chvíli kdy jsem nabodla další sirénu na meč jsem se s trhnutím probudila.
Byla hluboká noc, a trvalo mi než jsem se ve tmě rozkoukala. Přetočila jsem se na druhý bok a v první chvíli jsem se k smrti vyděsila. Někdo vedle mě (vzdálenost cca metr) ležel ale když jsem se mu podívala do obličeje nebyl to nikdo jiný než Aidon.
Už mě to ani nepřekvapilo. Aidon v mém pokoji trávil většinu času, i když jsem se ho ještě nezeptala proč.
,,Ty ses tu nějak zabydlel"šeptla jsem spíš k sobě než k němu, ale on se s trhnutím probudil.
,,Ty už jsi vzhůru"řekl a protáhl se.
,, Očividně. Copak tě sem přivedlo? Nepamatuju si že by jsi se Stevem přišel do mého pokoje, jak jste říkali."
,To je pravda. Nemohli jsme jít za tebou, protože nevím proč, ale když jsme přišli, spala si jak nemluvně a když jsem po asi deseti minutách navrhl že tě vzbudíme, myslel jsem, že mě Stev tím jeho pohledem zabije"zkonstatoval.,, A když mě přemluvil že bychom měli jít, čekal jsem hodnou chvíli v pokoji než jsem měl jistotu že opravdu odešel. A pak jsem sem přišel."pokrčil rameny.
,,Ty ses sem vloupal!"řekla jsem.
,,Nene, jen jsem nechtěl, aby mě za to že jsem ta tebou přišel Stev zabil."
Pobaveně jsem pokývala hlavou.
,,Tak už vím kam zajít až se tě budu chtít zbavit."
,,Ty jsi zlá!"
,,To ty taky, jestli sis náhodou nevšiml."věnoval mi zamračený pohled, za kterým  se skrýval úsměv.
,,Tak proč jsi tady?"
,, Protože jsem za tebou přišel."
,,Za jakým účelem?"
,, Prostě jen tak. Líbí se mi tady. Připadám si že tu za tebou patřím. Můj pokoj mi přijde děsně cizí a špatně se mi tam spí."
,, Říkám že ses tu zabydlel."
,,Nojo. To máš pravdu."
Chvíli jsme byli zticha ale jen chvíli. Protože ticho prolomil Aidon.
,, Přišel jsem za tebou, kvůli tomu incidentu tam dole."trhl hlavou ke dveřím.,, Co se to tam stalo?"
Povzdechla jsem si a začala vyprávět.

,,Tys zabila sirény?"nemohl tomu uvěřit.
,,Jsem netvor já vím."řekla jsem. Byla jsem utrápená, z toho co se stalo.
,,Ne tak to není jen..on tě neomámil jejich zpěv. Jak je to možné? Nevěděl jsem že se mu dá odolat."
,,Asi ano"oba jsme tam leželi a přebírali si informace od toho druhého.
,,Ty jsi té jedné usekla jazyk. Je to tak? Tam dole, když jsme tě vytáhli."
Smutně jsem se zasmála.
,, Kéž by jen jeden. Usekla jsem je každé, co ho vystrčila."
,, Nebuď z toho smutná. Ty za nic nemůžeš."
,,Ne, jen za jejich smrt."
,, Přestaň to tak brát."
,,A jak to mám brát? Zabil jsi někdy někoho , Aidone? Byl jsi někdy schopný přerušit život? Vzít jej někomu? Já jsem něco takového udělala prvně!"řek jsem . Byla jsem nešťastná. Byla jsem ze sebe zklamaná.
,,Ne Liv."řekl,, nikdy jsem nikomu život nevzal...tedy.. až na pár otravných brouků"podívala jsem se mu do očí a proti své vůli jsem se usmála.,,ale smrt způsobená v sebeobraně, je něco jiného, než když vraždíš za účelem. Ty nejsi netvor Liv. Ty jsi silná. Silnější než já nebo Stev. Tys nebyla vyklepaná když jsme tě se Stevem našli. Naopak. Ty jsi mi pak ještě zachránila život. Nemusíš být ze sebe zklamaná a nemusíš být nešťastná. Musíš být na sebe hrdá."
,, Opravdu?"
,, Opravdu."usmála jsem se.
,,A teď jsi to ty z nás dvou kdo mi pomáhá  zachovat si zdravý rozum."řekla jsem .
,,Ne. Je to totiž vzájemné."
Po chvíli ticha jsem se ho zeptala.
,,Jak jste se Stevem věděli kde mě najdete?"
,,Zavolalo nás tvé přání. Přála sis aby Stev přišel, ne?"zarazila jsem se.
,,No..aha.. já.. to nebylo tak že bych vás volala když jsem byla v přítomnosti sirén. Volal jsem ho když jsem zabloudila. Ale pak se všechno pokazilo."
,,Aha. No a pak jsme šli za tvým přáním. Ale pak jsi si přestala přát. Stev věděl že je něco špatně. Měli jsme obavy. Pak když už jsme byli naprosto bezradní, Steva něco vytrhlo z transu. Tvrdil že jsi právě myslela na něho a na mě a že jsi se té myšlenky držela tak silně až tě slyšel.
Když viděl díru ve zdi bojovali jsme s časem. Pořád mi říkal ať tě hned vytáhnu. Hned jak tě uvidím. Nechápal jsem ho, ale když mi řekl , sirény' tak ani nevím jak rychle js m se dolů dostal. Jestli bylo něco horšího, pak to, že najít tě mrtvolami by bylo opravdu těžké, ale pravděpodobně jsi ve vodě provedla výpad a tak jsem viděl tvůj meč. No a dál už to znáš"pokrčil rameny.
Pokývala jsem hlavou a zeptala se.
,,Co děláš ve volném čase, u nás na zemi. Co tě baví?" zjistila jsem totiž, že jsem se ho vůbec nezeptala a zapřemýšlel.
,,Nic mě nebaví. Prostě se někdy učím a tak. S klukama jsem začal cosi hrát ale ani to mě nedělá šťastným. Tam u nás mě prakticky život vůbec nebaví, jestli se to dá nazvat životem. Nikdy jsem si nepřipadal doopravdy šťastný. Celý život hledám štěstí. Tady si ale s tebou a Stevem připadám konečně šťastný."
,,Jak pak-"chtěla jsem se zeptat jak pak mohl žít ale zarazila jsem se. Já jsem na tom totiž byla stejně. Nebýt knih by můj život byl asi takový, jako jeho. Dřív ale nebyl. Byl...
,,Liv? Co je?"vytáhl mě z transu.
,, Nic, v pohodě."
,,To ti tak budu věřit"řekl a usmál se.
,, Jen tak přemýšlím."
,,Ty přemýšlíš furt."pokrčila jsem rameny.
,, Možná. Možná ne. Skutečností ale zůstává že bez toho bych možná ani  nepřežila."
,,Máš zase pravdu."
Zasmála jsem se a stoupla z postele.
,,Kam jdeš?"
,, Zatopit."broukla jsem. Přešla jsem ke krbu, dřepla a snažila se vyškrtnout z připravených křemenáčů jiskru. Po asi třech minutách nepovedených pokusů vyškrtat oheň jsem svěsila hlavu.
,,Já to vzdávám"zašeptala jsem a potichu se zasmála svému počínání. Aidon se  zájmem pozoroval mou snahu a pak vstal z postele, přešel ke krbu a dřepl si vedle mě. Mile se usmál.
,,O co se prosimtě snažíš?"zeptal se a převzal si ode mě kameny.
,, Já jsem se - pokusila jsem se o oheň ale nemá to cenu. Takže to velkolepě opět vzdávám."Aidon jedním křesnutím vyvodil jiskru.
V krbu vzplál oheň a ozářil Aidonovu tvář když se mi zadíval do očí.
Položil mi ruku na tvář. Nevěděla jsem jestli ucuknout. Pak jsem si ale vzpomněla jak jsem se zlobila, když to v knihách hlavní hrdinky udělaly a pak zůstalo utajeno co jim chtěli říct.
,,Liv"řekl a usmál se,, vážně? Nejsi to právě ty která by to měla vědět?"
,,Co?"řekla jsem sotva slyšitelně. Takhle se na mě ještě nikdy nedíval.  Měla jsem strach. Příšerný strach. Ne snad z něj. Ale z toho že něco pokazím.
Zasmál se. Tak ulehčeně. Krásně se smál. Jeho smích se mi líbil.
,,Pak ti to řeknu."a pak se ke mě naklonil tak že nás dělilo asi pět centimetrů. Pak zašeptal.
,,Nikdy se nevzdávej, protože až se naskytne příležitost, musíš být připravena ji využít."otevřela jsem pusu abych se ho zeptala a pak mi to došlo.
Narovnala jsem se aniž bych přerušila oční kontakt. A tak se narovnal taky s vedoucím úsměvem.
,, P-p počkej! To je -! Ale jak je to možné! Jak tu větu znáš? Odkud ji znáš?"
Usmál se.
,, Když jsem měl podmínku, že tě zavedu do knihovny pod podmínkou že až tě příště zase naštvu nezabiješ mě pak-"
Věděla jsem že takto to bude trvat navěky. Dala jsem se do útoku aniž bych mu ublížila. Zkroutila jsem mu zápěstí. Překulila jsem ho na záda a přidržela mu zápěstí u země. Přiblížila jsem svůj obličej výhružně těsně k jeho.
,, Odkud - znáš - tu- větu?"řekla jsem pomalu aby si převzal ne co se ho ptám.
Usmál se.
,,Z Hraničářova učně."vyrazil mi dech. Využil příležitosti a teď překulil na záda mě. Kroutila jsem se v jeho sevření ve snaze nad situací opět převzít kontrolu.
Byla jsem naštvaná. Jak to ví? Odkud?
,,Tak a teď se uklidníme, co ty na to?"přestala jsem se kroutit. Aidon mě opatrně pustil a pomohl mi si zase sednout.
,,Ale..ale..jak to víš?"zeptala jsem se se svěšenou hlavou beznadějně.
,,Ta knihovna"řekl a hladil mě po tváři. Nechala jsem si to, protože mi to nevadilo. Asi jsem se zbláznila. Nebo že bych se snad...,,má dvě patra"rychle jsem zvedla hlavu.
,, Tím chceš říct-"
,, Tím chci říct, že jsem ti o tom neřekl. Vchodové dveře jsou opačným směrem než tvůj pokoj."spustil ruku. Konečně. Pořád jsem si na tyhle jeho zvyky nenavykla.
,,Ale proč? Nevěříš mi?" zeptala jsem se odtažitě a jeho pohled se vyděsil.
,, Nene, to vůbec! Šlo o to... měli ho tam. Hraničářova učně. A věděl jsem... že si přeješ abych se vrátil. A-"
,, Měl jsi mi to říct. Máš důvod mi - jaký jsi měl důvod?"byla jsem bezradná. Naprosto.
,,Ten důvod byl že jsem nechtěl"zašeptal.,, Nechtěl jsem aby jsi mě poslala zpátky až přijdeš na to jak. Důvod byl, že tu s tebou chci zůstat. I kdyby to mělo být navždy."nebyla jsem schopná slova. Proč by to-
,,Proto jsem byl tak často pryč. Po nocích jsem přečetl nejen jeden, ale všechny díly."
,, Já-proč? Nechceš se vrátit ke své rodině? Za svými přáteli-"
,, Nemám přátele."řekl smutně. Sedl si a ruky si opřel o kolena před sebou a  zadíval se do krbu.,,vsaď se, když jsme z našeho světa zmizeli, nikdo si nevšiml, že jsem pryč. I kdybych se nikdy nevrátil, nikdo by si ani nevšiml"utápěl se ve svém smutku což mi bylo líto.
,,To není pravda"vystřelilo ze mě. Podceňoval se. Tak strašně moc. A tak jsem se mu alespoň musela pokusit pomoct.
,,Je to od tebe hezký, že se mě snažíš rozveselit. Ale ty se beze mě obejdeš. Já bez tebe ne."vyrazil mi dech.
,,To taky není pravda!"řekla jsem a položila mu ruku na rameno, čímž jsem ho donutila podívat se mi do očí.
Druhou ruku jsem si dala na srdce, aby viděl že to myslím vážně.
,, Já bez tebe nejsem nic než opuštěná holka bez přátel, která hledá štěstí. Nic víc. Já jsem štěstí zažila až s tebou. Prosím, nedělej tu chybu co já.  Nedělej ze sebe něco míň než opravdu jsi. Ve chvíli kdy uvidíš svou skutečnou hodnotu, zjistíš že pro tebe bude mnohem těžší trávit čas s lidmi kteří takovou nemají. Přestaneš s nimi trávit čas."sklopila jsem zrak. Sundala jsem svou ruku z jeho ramene, a nechala ji klesnout do klína.,, Třeba s někým, jako se mnou."
Zpozorněl a okamžitě vzal moji ruku do té jeho.
,, Blázníš?! Nikdy s tebou nepřestanu trávit čas! Nikdy s tebou nepřestanu mluvit! Nedopustím aby jsi byla ještě někdy opuštěná. Jsi jedinečná a -"
,, Kéž by. Pravdou ale je že jsem do nedávna ještě ani nežila svůj život! Jsem... nikdo."vyprostila jsem svou ruku. Byl to neznámý pocit, který jsme si nepřála zažít.
,,Pro mě nejsi nikdo. Pro mě jsi všechno."zadívala jsem se mu do očí. Bylo to krásné. Krásnější slova mi doposud nikdo neřekl. On byl krásný. To jak se tvářil. To jak ho vždycky zajímalo mé zdraví.  A když už jsem si myslela že mu snad ani nedokážu vyjádřit co to pro mě znamená, co on pro mě znamená  začal se  přibližovat. Byl pořád blíž a blíž  a pak-
,, Neruším doufám."byl to Stev, který stál ve dveřích, které právě otevřel.
Aidon se rozladěně kousl do rtu.
,,Steve. Ne. Vůbec."zase si normálně sedl. Byla jsem rozrušená ale přesto jsem se na něj usmála. To, co se tu stalo...nelitovala jsem toho. Naopak. Nepamatuju si, že bych kdy byla šťastnější. A když se na mě usmál, zjistila jsem že to cítí stejně.
Stev přišel za námi.
,,Můžu?"zeptal se a ukázal na místo mezi námi. Která máma by odmítla vlastního syna?
Věnovala jsem mu vřelý, ale ne zase až moc vřelý úsměv.
,, Jo, proč ne?"
Posadil se mezi nás. Aidon se na něj přestal naštvaně dívat.
,, Přemýšlel jsem" řekl a podíval se na mě.
,,Abychom zachránili existencí obou světů měli bychom vyrazit na první výpravu."začal. Bohužel pro mě jsem absolutně neměla tušení, jak zachránit.
,,No ale ještě bych potřebovala vědět, jak ho zachránit."
,, Proroctví praví, že musíš vzejít do Temných lesů  a svrhnout jeho pána.
Musíš mu vzít jeden z klíčů, který vlastní."
,,Jeden z klíčů?"
,, Ano, jsou tři.
Jeden musíš najít v lesích,
druhý v březích,
a ten třetí na nebesích."zarecitoval.
,,Asi nechápu?"Opravdu jsem ho nechápala!
,,Je to verš který tehdy předpověděla prorokyně. Domníváme se, že tím v lesích myslí zdejší obrovský a nebezpečný les, jménem Temné lesy."
,, Domníváme? Neřekl jsi o tom někomu jinému doufám? Bylo by to nanejvýš nebezpečné."
,,No, vlastně..."odmlčel se,,....jsme se o tom s Aidonem bavili. Chtěl vědět jaký je tvůj úkol. Rozhodli jsme se ti pomoct. Tedy já. Aidon byl rozhodnutý tě následovat od začátku. Já si jen nebyl jistý jestli se dobře domnívám, ale s Aidonem jsem přišel na to že Temné lesy jsou právě to co stojí v proroctví. Půjdeme s tebou. Tedy pokud-"
,,V žádném případě! Je to můj úkol. Nemůžu vás uvrhnout do nebezpečí-"( Například jako Tedros Agátu ve škole dobra a zla)
,,A my tě do něj máme pustit?"zeptal se Aidon který se hovoru doposud zdržoval.,, Jen si představ že by to byl Stavův nebo můj úkol. Jen řekni. Pustila by jsi nás samotné?"zachmuřila jsem se. Bylo mi jasné že nemůžu vyhrát. Ale stejně-
,,To je něco jiného."
,,Ne to vůbec není něco jiného!"zlobil se Aidon. Chtěl mi pomoct. Chtěl, aby jsem nešla sama. Ale já musím být silná. Nemůžu se spoléhat na někoho jiného. Nemůžu je vzít.
,,Livi prosííím!" Stev sepnul ruce v prosebném gestu.
,,Ne! Je to nebezpečné!"
,,No právě"řekl Aidon se založenýma rukama.,, Je to nebezpečné. Nepustíme tě samotnou. Tuto myšlenku  můžeš klidně pustit z hlavy."
,,Jo, Aidon říká pravdu. A navíc, skutečností pořád zůstává, že to tady neznáš. Budeš tu bloudit. Věř nám, prosím. My ti pomůžeme."
,,Ale Steve, já-"
,, Žádný ale. Pozítří se s tebou vydáme do Temných lesů. Je to šesti denní cesta a proto se musíme připravit. Kdyby "zadíval se mi pozorně do očí,, se mi cokoliv stalo, Aidon zná cestu na zpamět. Že je to tak Aide?"podíval se na něj.
,,Jop."
,,Ale-"chtěla jsem něco namítnout ale Aidon mě nenechal.
,,A ticho bude.  Opovaž se, vyjít si někam sama."vzdala jsem se. Tohle by stejně nikam nevedlo. Stev s Aidonem si prostě vzali do hlavy že půjdou a konec.
,,Tak jo. Aide půjdem. Livi si musí odpočinout na zítřejší šestihodinový trénink. Nemám pravdu?"zeptal se Stev.
,,Jo. Asi jo. Tak se uvidíme zítra."
,,To si piš" řekl Aidon s úsměvem,, protože tě ani nenapadne se někam zdejchnout bez nás. Že?"zvedl se z podlahy společně se mnou a Stevem.
,,V rámci možností-"
,, Nezačínej zas"varoval mě Aidon.
,,Tak jo"řekla jsem a už jsem s tím nezačínala.
,,Dobrou noc "řekl Stev objal mě a odešel.
,,Tak"řekla jsem.,, Nechtěla jsem tě zabíjet před Stevem aby jsi neměl svědka až tě zavraždím."Aidon pobaveně povytáhl obočí.
,, Proč by jsi mě zabíjela?"
,, Protože jsi ho podpořil!"
,,Ne to on podpořil mě."
,, Cože?"zeptala jsem se.
,,Byl to můj nápad."neochotně se přiznal,, mluvil jsem s ním o tom."
,,Ale Aidone, proč? Proč mě nechceš pustit samotnou?"
,, Protože kdyby se ti něco stalo jsme v pěkný rejži a nejen to."přistoupil ke mě aby se se mnou rozloučil.
,,A nejen co?"zeptala jsem se.
,, Čekej"špitl, rozloučil se se mnou na dobrou noc a odešel.
Svalila jsem se na postel.
Můj život začíná být čím dál víc divnější.