Srdce Odvahy

35.

V noci jsem nemohla spát.
Přemýšlela jsem o slovech Aidona. I o slovech Steva.
No abych si to zrekapitulovala.
Aidon se beze mě domů nevrátí.
Stev se chce s námi do našeho světa vrátit za každou cenu.
Musím najít tři klíče a z toho jeden už vím kde tak nějak je.
Stev je můj syn a já ho mám vzít na nebezpečnou výpravu.
Kéž bych mu v tom dokázala zabránit! Nebylo to snad tím, že bych mu nevěřila.
Měla jsem o něj jen strach. Měla jsem strach že ta část která vyplnila tu díru v mé duši, zase zmizí.
A pak je tu Aidon. Jak dlouho že už tu se mnou je? Ano. Šest a půl měsíce.
To co se dneska stalo. Cože? No, asi se jen..já nevím! Vážně!
Ale to je asiii jedno. Protože uvažováním s tím asi nic neudělám. Ale prostě.... ráda bych ho tu nechala aby se mu něco nestalo. Zvlášť po dnešku. Můj život, na něm závisí víc než kdy dřív.
Zatřepala jsem hlavou. Vážně? Přemýšlela jsem tady o tomhle? Asi mi to tu opravdu neprospívá.
Musím se soustředit na úkol.
Takže, půjdu do toho lesa, pokud je tam pán klíče tak tam bude mít určitě něco jako nějakou ochranku.
Tou se po případě musíme probít, a pak tomu člověku šlohnout ten zpropadený klíč, kvůli kterému musím své nejbližší lidi brát s sebou, jinak kdybych se vrátila živá, stejně by to asi k ničemu nebylo, jelikož po mém návratu by mě za to nejspíš zabili.
Co Ariana, můžu se s ní spojit?
Vstala jsem z postele a z pod matrace vytáhla mou drahocennou knihu.
Přejela jsem prsty po její přední desce.
Kolikrát už jsem tak učinila?
,, Srdce odvahy"zašeptala jsem v naději že se něco stane. A opravdu.
V okamžiku jsem se ocitla v jejím obýváku.
,, Ariano!"vydechla jsem.
Ariana mi zamávala z opačného konce místnosti a ukázala na pohovku, a pohledem naznačila abych se posadila.
Přišla jsem za ní.
,, Zdravím."rekla jsem na pozdrav.
,,Ahoj Lawirio. Copak tě sem přivádí?"zeptala se s milým úsměvem. Lawiria.Mé skutečné jméno které skoro nikdo neznal. Vlastně vůbec malá většina lidí co jsem znala. A bylo to krásné jméno.
,,Má nastávající mise. Nevím jak se chovat. Co mám dělat."
Ariana pokývala hlavou a sedla si vedle mě.
,, Rozumím. A pravděpodobně po mě chceš radu."
Pokrčila jsem rameny.
,,Jsi jediná kdo mi to může po pravdě říct."zase zamýšleně pokývala hlavou a začala.
,,Mise která tě čeká nebude lehká. Budeš muset dávat pozor, na každý krok který uděláš. Nebo umřeš. Tvým úkolem je, najít ten les, probojovat se k pánu klíčů a vzít mu z nich jediný pravý. Když uděláš chybu, jeden ze tří poutníků se nevrátí. Budeš muset být opatrná. Až ten klíč získáš musíš ho pomocí své vůle do něčeho vložit. Na to přijdeš. Jen si musíš vybrat takový předmět, ve kterém nikoho nenapadne hledat. Ostatní držitelé klíčů jej budou chtít získat, jakmile se k nim doslechne, že jsi získala Dubový klíč. Budou se pokoušet tě ovládnou. Nesmíš to dopustit. Jakmile by se tak stalo, byli by pánem tvého těla. Mohli by si s ním dělat co by se jim zlíbilo. Mohly by zabít tvé přátele. Až se vrátíte z výpravy, a půjdete na druhou, tak z té už se ke Griseldě nevrátíte"
Chvíli jsem tam seděla neschopná slova.
,, Já.. takže...?"zasmála se mému zaražení.
,, Neboj, to bude v pohodě. Všechno pochopíš. Až půjdeš na další misi zase tě ke mě pustím. Do té doby ne."řekla, a jako mávnutím kouzelného proutku jsem přistála zpátky na posteli.
,,Tak začnem."

,,Livi?" zeptal se někdo a vytrhl mě tak z mého snění. Byla jsem posazená u stolu s miliony plánky a knihami dějin jak jsem se přes noc snažila v knihách najít něco o klíčích a proroctví. Marná snaha. A že bych řekla že se zrovna o tmě bude psát všude. Hledala jsem celou noc. Pořád jsem chodila do knihovny a zpátky ale na nic jsem nepřišla. Až jsem za pracovním stolem nakonec usnula.
Každopádně ve dveřích stál Stev který teď přišel ke mě. Nejspíš se za mnou přišel podívat, jelikož jsem nepřišla na hodinu boje. Bolela mě hlava z půlhodinového spánku který mi rozhodně nestačil.
,,Livi."řekl a starostlivě si ke mě dřepl a podíval se mi do obličeje.
,,Jsi bledá jako smrt. Kolik jsi toho naspala? Co se stalo?"zeptal se. Podívala jsem se unaveně do jeho očí.
,,Ariana"řekla jsem a i když jsem mu o ní ještě nikdy nic neřekla zatvářil se vyděšeně. Vzal si mou tvář do dlaní a pozorně se mi podíval do očí aby mu z nich nic neuniklo.
,,Ariana?"zopakoval.
,, Ariana"hlesla jsem. Prudce se postavil.
,,Ty jsi byla v knize, je to tak! Byla jsi navštívit její duši! Víš jak je to nebezpečné?! Už tam nepůjdeš! Ubírá ti to strašně moc energie."
,,Ne. To ty nepůjdeš se mnou do toho lesa."
,,Co se stalo?"ve dveřích stál Aidon
,, Aidone!" Stev rozhodil rukama. ,,Ona byla v knize. Víš co jsem ti o tom říkal? Může ji to zabít. Jen se na ni podívej! Musíš s ní něco udělat protože mě nebude poslouchat!" Aidon který stál doposud ve dveřích je zavřel, a přešel ke mě. Uhnula jsem pohledem. Musela jsem vypadat hrozně.
Aidon si se Stevem vyměnil místo, a teď to byl Aidon kdo mi dřepěl u židle.
,,Liv"nepodívala jsem se na něj.,, Liv podívej se na mě. Prosím"podívala jsem se na něj s ironií v obličeji, který říkal že to přehání.
Jenže teď byl bledý jako stěna on.
,, Panebože cos to udělala"vyšlo z něho,, cos to udělala?"naštvala jsem se . Dělaly jako bych snad-
,,Nic jen jsem se snažila-"prudce jsem se zvedla což byla chyba. Zatočila se mi hlava a já klopýtla dozadu. Ztratila jsem rovnováhu, ale Aidon se Stevem mě chytili.
,,Nic mi není"protestovala jsem.
,,To vidíme"řekl naštvaně Stev.,,Teď si půjdeš lehnout. A budeš spát. Minimálně dvanáct hodin spánku by ti prospělo. Takhle Rozhodně na hodinu boje nesmíš."
,,Ale to bych spala-"
,,Do čtyř hodin"dokončil za mě Stev,,do té doby budeš tady. "Uložili mě do postele a Stev se dal na odchod. Aidon tu ještě zůstal. U stolu, u kterého jsem dělala celou noc.
,, Víš, pro Steva jsi moc důležitá"začal a prohlížel si mé poznámky.,, Neměj mu to za zlý, že je naštvanej. Má o tebe jen děsnej strach."
,,Já vím." Aidon byl chvíli zticha.
,,Liv"řekl pak,,co ti ta kniha řekla?"
,,Podala mi instrukce, jak vlastně přežít."
,,A.."odmlčel se,, jsem děsnej sobec ,já vím. Jenže, jsi pro mě taky důležitá. Ještě víc než pro Steva."zasmála jsem se ,,ne ne dobře, teď vážně. Potřebuju vědět co přesně ti řekla."
,, Proč?"
Podíval se na mě.
,,Abych ti mohl pomoct, nenechám kámen na kameni, víš to Liv."