Srdce Odvahy

24.

Před dveřmi sálu se se mnou ten kluk rozloučil.
,, Prostě běž dovnitř a přej si, aby tě Griselda viděla. Je to jednoduchý."řekl a zmizel mi z očí.
Nadechla jsem se a potichoučku otevřela dveře. A jakmile jsem to udělala, zjistila jsem že ta místnost je zvukotěsná. Byla tu spousta lidí v divných šatech kteří seděli za stoly a něco si mrmlali. Griselda stála uprostřed a přednášela jakýsi svůj návrh.
Pak jsem si vzpomněla a přála jsem si aby mě viděla.
Griselda se zadrhla a hledala mě očima.
Když mě našla, usmála se. Pak začala znovu přednášet.
,,Ples ale může počkat, doufejme že příště.."
,, Liv?"zašeptal někdo vedle mě.
,,Co je?"
,,Kde jsi byla? Myslel jsem že nepřijdeš."řekl Aidon.
,,Trvalo mi než jsem sem trefila."odpovědela jsem taky šeptem,,o co se jedná?"
,, Mluví o tom že se letos neuskuteční jejich ples nebo co. Velice záživné."řekl znuděně.
,,Aha."
A tak jsme tam stáli a poslouchali jedním uchem do vnitř a druhým ven.
Přemýšlela jsem o tom klukovi. Byl mi tak povědomí. Někde už jsme se potkali... ne to je nemožné...potkala jsem jen někoho podobného ale koho?
Z mého uvažování mě vytrhla Griselda.
,,Liv, pojď za mnou"řekla. Moc se mi za ní nechtělo, ale nevěděla jsem co na tomto pozoruhodném místě jinak dělat. A tak jsem za ní šla s Aidonem v patách.
,, Pánové"řekla Griselda,, omluvte nás" a spolu s ní jsme odešli ze síně jiným vchodem než jsem vešla. Vstoupili jsme si velké místnosti, prosvícené sluncem.
,, Drž se u mě"šeptla jsem nepozorovaně Aidonovi když jsme vcházeli. Stejně tak kývl.
,, Livicent, co ten tady?"začala Griselda docela dost rozezleně a ukázala na Aidona.
Sebevědomě  jsem jí odpověděla.
,, Prosím vás, oslovujte mě Liv, tak jak se jmenuji. A Aidon je tu se mnou, protože jsem mu to řekla."Griseldě to očividně radost nedělalo.
,,Liv, já chápu, ale je tu někdo koho bych ti chtěla představit."protivila se mi čím dál tím víc. Tato věta v knihách nikdy nevěštila nic dobrého. Proto jsem si připadala jak na nahrávání nějakého filmu. Za normálních okolností bych protočila oči a zavrtěla arogantně hlavou. Ale radši jsem zůstala zticha.
,, Počkej chvíli. Přála jsem si aby přišel a tak by tu měl za chvilku být."čekali jsme. A já si v hlavě už dala dohromady dvě a dvě a pochopitelně to bude nějaký jejich kluk, kterého mi chce představit. Proč by taky jinak mluvila jako o něm?
Dveře se otevřely a mě oslepilo světlo které se mi tím pohybem odrazilo od brýlí.
,,Liv"řekla Griselda.,, Toto, je můj nejlepší žák"řekla a já se snažila rozmrkat mžitky před očima.
Když se mi to povedlo a podívala jsem se na něj, byl to on. Ten samý kluk, který mi před chvílí pomohl. Alespoň že se uráčil převléct. Místo papučí měl teď vysoké boty a u pasu mu visel meč.
Zvedla jsem jedno obočí. Tak takhle teda.
,,Ahoj."řekl se spokojeným úsměvem. Griselda skvěle zahrála překvapení.
,,Vy se znáte? Jaká náhoda!" Cítila jsem na zádech Aidonův pohled a zamračila jsem se na ni. Tohle bylo trapný. Z její strany.
,, Griseldo, nehrajme tu komedii. Vím že jsi ho za mnou poslala. Tvůj kamarád neumí držet jazyk za zuby. Pokud znáš žánru jakousi předpověď nebo co to je , víš že příběhy žiju.
A o tomto náhodném setkání jsem čítávala už tolikrát. Prosím, můžeme toho nechat a přejít k věci?" Griselda nic nenamítala a řekla.
,,Přála bych si, aby byl tvým ochráncem."
,, Ochráncem?"vyprskla jsem posměšně. Při našem prvním setkání nebyl ani ozbrojený. Nepotřebovala jsem nějakého ochránce. Jak absurdní!
,,Ano."
,,Zdá se ti že nějakého potřebuju? Přeprala jsem dvě tvé ženy!"
Aidon se mi teď postavil po boku. To bylo tak neuvěřitelně absurdní! A trapný. Jako vystřižené z knihy.
Griselda na to nedbala.
,,Je to velice solidní chlapec, umí dobře bojovat, a je odvážný. Když ti dojdou síly ochrání tě."blá blá blá,, Bude s tebou chodit na všechny hodiny a schůzky. Souhlasíš?" Já snad špatně slyším.
,, Tak to ani náhodou! Ani neznám jeho jméno."měla jsem pocit, že jsem snad ne nějakém natáčení americkém filmu.
,, Skutečně? Tak to abych vás představila. Liv tohle je Stev. Steve tohle je Liv."
,, Stev?!"vyrazila jsem ze sebe. Teď jsem už věděla koho mi připomněl. Toho koho jsem se tak moc snažila pohřbít ve své mysli, zapomenout na něho a vymazat ho z paměti.
Polil mě studený pot ale nehodlala jsem na sobě poznat nervozitu.
To jméno se mi ozývalo hlavou jako ozvěna. Bylo mi zle a myslela jsem že mě zradí snad i mé vlastní nohy.
,, Drahá, jsi v pořádku?"chtěla vědět Griselda. Zatínala jsem si nehty do dlaní až mi z nich vytryskla krev.
,,Ano"řekla jsem skrze zaťaté zuby.
,,Drahá Griseldo"řekla jsem s přeslazeným úsměvem který prozrazoval, že bych ji nejraději na místě usmažila za živa.,, Nesouhlasím s tím aby mým ,ochráncem' byl někdo, koho jsem měla asi před čtvrt hodinou šanci zabít, protože nebyl ani ozbrojený. Bez urážky jen tu líčím důvody mého rozhodnutí"řekla jsem k Stevovi. Kývl.
,,A kdo by to asi tak podle tebe měl být? Ne každý chodí všude se zbraní. A můj syn je pro tebe tou nejlepší volbou!"řekla rozmrzele Griselda které jsem zhatila její plány.
Její syn?!
,,Nic proti tvému synovi "sykla jsem a na jejím poplašeném výrazu bylo poznat, že si uvědomila svou nerozvážnost,,ale já nechci mít každý den v patách člověka kterého vůbec neznám. Ptáš se kdo by měl?! Navrhuji sama sebe"
,, Tebe?!"vypískla Griselda.
,,Ano."řekla jsem naprosto klidně.
Věděla, že by nebylo moudré rozčilovat mě. Ale Stev potom obrátil svůj pohled na mě. Věděla jsem že musím utéct. Nemohla jsem tu už zůstat ani chvilku.
,,A teď, mě prosím omluvte"řekla jsem , otočila se na patě a klidně došla ke dveřím které jsem rychle otevřela. A však po jejich zavření jsem utíkala jako o život. Proběhla jsem davem k posledním dveřím. Otevřela jsem je a utíkala chladnou chodbou. Kličkovala jsem a co nejrychleji jsem se snažila dostat kdekoliv jen abych byla co nejdál.
,,Liv!" Slyšela jsem za sebou, ale já na to nedbala. Utíkala jsem dál  . Nakonec jsem narazila na svůj pokoj a vtrhla do něj jako o život a zabouchla za sebou.
Stála jsem tam a pak jsem se sesunula k zemi.
Co to mělo být?! Co po mě chtějí? Můžu jim věřit, když mi lhali? Můžu tady vůbec zůstat? A kdo za mnou běžel?
V té chvíli do mého pokoje vtrhl Aidon a když mě viděl na zemi, nedokázala jsem určit zda se mu v tváři zračí nepochopení, lítost nebo strach.
Klekl si ke mě.
,,Co tě to popadlo? Stalo se něco? Ani nevím jak se tě mám správně zeptat.
,,Jeho jméno"řekla jsem sotva slyšitelně,,jeho podoba."byla jsem k smrti vyděšená.
,,Liv já tě nechápu. Co se stalo?"
,,Stev"zašeptala jsem,,tak se jmenoval."
Tázavě se na mě podíval.
,,Ten kluk."chvíli jakoby nechápal, a pak pochopil.
,,Proč jsi mi nic neřekla?"
,,Nebyl čas. Potkala jsem ho dneska když jsem zabloudila na chodbě. Jen mi ukázal kam jít. Jinak jsme se vůbec nebavili"řekla jsem mu. Aidon přemýšlel.
,,Chtěl bych tě utěšit." já nepotřebuju utěšit! A nepotřebuju ani tebe pokud tě to zajímá!,, Chtěl bych ti říct že to bude dobrý. Pravdou ale je že nevím jak bych tě uklidnil a vím že dobrý to nebude takže..."odmlčel se. Tak jo. Možná jsem na něj ve své mysli byla teď trochu zlá ale to se on nedozví, že jo,, chceš něco vědět?"
,,Co?" řekla jsem. Naklonil se ke mě tak jako by mi chtěl říct nejtajnější tajemství.
,, Když ti to povím, nezabiješ mě, za to ,že jsem tě dneska v noci nepustil"zvedla jsem jedno obočí. Zabiju ale...
,, Povídej," řekla jsem.
,,Dneska"mluvil významně,,jsem narazil na knihovnu.
Zvedla jsem udiveně hlavu.
,, Opravdu?!"
,,Jo" řekl už normálním hlasem a normálně si sedl.,, Máme tu ale jednu mojí kamarádku"? Tak to si nakašli mé přátelství nezískáš tak jednoduše,, která strašně zbožňuje knihy a já mám strach že když ji tam pustím už nikdy nevyleze. Ale vzhledem k situaci si myslím, že by něco takového uvítala."
,, Proč o mě mluvíš ve třetí osobě?"povytáhla jsem pobaveně jedno obočí.
,, Protože, v tom je ta sranda!"
Zasmál se a já se ho zeptala.
,, Ukážeš mi ji?"
,,Co?"
,,Tu knihovnu, asi" trdlo.
,, Áha tuuu..." udělal dramatickou pauzu za kterou bych ho nejradši zabila,, když budeš hodná a budeš poslouchat, to znamená že když řeknu že jdeme tak jdeme."
,,Jo, ale už mi ji ukaž!"cítila jsem se jak nedočkavé dítě ale kdo by ne. Aidon našel knihovnu!
,,Tak tedy dobrá" řekl Aidon až zbytečně důležitě.,, Pod jednou podmínkou."
,, Dobře."řekla jsem naprosto klidná.
,,Až tě příště zase naštvu, tak mě nezabiješ. Platí?"věděla jsem že za tím něco je ale přesto jsem souhlasila. Při nejhorším ho přeci jen zabiju.
,, Platí."