Srdce Odvahy

16.

Svět byl černý když jsem ležela a poslouchala ticho kolem sebe.
Byl tichý a nehybný, protože jsem se na něj dívala se zavřenýma očima.
Představovala jsem si jak se vznáším uprostřed nekonečna.
Lehká jako pírko.
Cítila jsem vodu obklopující moje tělo a jak mě voda hladí po kůži.
Chtěla jsem se stát součástí této nehybnosti.
Dýchala jsem, ale ne ústy ani nosem, ale skrz mou duši.
Ztratila jsem se kdesi v zapomenutých dobách času a prozkoumávala svět v nekonečných dálkách.
Dotýkala jsem se rukama hvězd.
Dotýkala jsem se nohama jádra země.
Kdo by kdy řekl že umírání může být tak krásné? Zkoušeli jste nad tím někdy přemýšlet?
Pak jsem to ale uslyšela.
Slyšela jsem chlapecký hlas.
Znala jsem ho.
Důvěrně jsem ho znala.
Chtěla jsem ho ale utišit.
Utlumit ho.
Chtěla jsem aby mě nechal v tomto nehybném tichu. V černé prázdnotě.
Pak mě něco vytrhlo tak silně že mě to málem vytrhlo z mého snění.
Bylo to tak zvláštní...