Srdce Odvahy

18.

Když jsme dorazili, přes nos mě praštila vůně lilií. Královských lilií.
Na zimu kolem jsem si už pomalu zvykla a let už mi po těch hodinách přišel tak přirozený, že jsem usnula. Probudil mě Aidonův hlas a oznámil mi že jsme na místě. Cítila jsem se divně. Za poslední dobu bylo totiž divné skoro všechno. Přešla jsem to ale nepatrným pokrčením ramen, pokud se tomu pokrčením dalo nazvat.
Po přistání na trávě, nás jedna z žen která byla oděná v hnědém hábitu s kapucí, hnala do něčeho...teprve v tu chvíli jsem si všimla zámku, který se před námi tyčil.
Nedůvěřivě jsem si ji prohlédla od hlavy až k patě.
Já vám nevěřím.
,, Podívejte, říkáte že se těžko dokazuje smír. Pak by mě zajímalo, jak si můžete vůbec myslet, že bychom snad-"
,, Chápu"zastavila mě jedna.,, Chápu a rozumím. Ale upřímně, jakou máš další šanci se ohřát a najíst?"zeptala se.
Pravda, jakou další příležitost dostanu pro obhlídku zámku?
,, Nepotřebuju jíst" řekla jsem prostě. Cítila jsem, jak mě Aidon probodl pohledem. To je jídlo opravdu jediná věc, která ho zajímala? Zřejmě ano.
,,Fajn, ale co tvůj společník?"
,, Myslíte, že by mu dieta uškodila?"
,, Můžu vědět, proč se rozhovor ubírá zrovna tímhle směrem?" zaůpěl Aidonův hlas.
Protočila jsem oči v sloup. Nechtěla jsem si představovat možné středověké scénáře, jak se zabíjeli lidé.
,,Fajn."odsekla jsem.
Žena pokrčila rameny a vytáhla něco jako drát čímž stáhla zástrčku, která jistila dveře a ta s zarachocením scvakla dolů. Vešli jsme na chodbu a já neměla vůbec dobrý pocit z toho co se tu dělo.
,, Tady" řekla a otevřela dveře do docela útulné místnosti.
,, Počkejte tu"bylo nám řečeno, než se za námi zaklaply dveře.
Jakmile se tak stalo, sedla jsem si na zem a vydechla. Vlhké vlasy mě pořád studily a to na mé náladě rozhodně nepřidalo. Kdo by kdy řekl že dlaždice mohou být tak pohodlné? Jestli to byla past, tak jsem v tu chvíli byla ochotna prohlásit, že se dobrovolně vzdávám!
Aidon si sedl vedla mě na podlahu.
,,Bál jsem se'' zakňučel ,, tak strašně jsem se bál."
Otočila jsem se na něj.
,, Čeho?"povytáhla jsem jedno obočí.
Aidon se na mě podíval pochybným pohledem.
,, Nezvládl jsem tě zachránit. Kdyby nebylo jich tak už bys tu se mnou nebyla. Tohle si neodpustím. Nikdy."chtěla jsem ho zastavit a vynadat mu za ty hlouposti které z něj padaly.
Z chodby jsme ulyšeli hlasy a tak jsme zmlkli. Vstala jsem do obranného postoje a společně se mnou i Aidon.
,,Přeprala vás malá holka?!"
V tu ránu se dveře rozletěly a do vnitř vstoupila velmi stará paní staršího věku s dlouhými bílími vlasy a s bílími šaty až na zemi s dlouhým rukávem. Usmála se na mě a Aidona si nedůvěřivě měřila.
,,Tak jsi přece jen přišla"řekla na mou adresu s úsměvem.
,,Jo"vyhrkla jsem překvapeně, protože co jiného jsem ji měla říct? Po zadku jsem tu jak tobogánem nesjela.
,, Je to náročné se potloukat sama v kraji, který neznáš, nemám pravdu, drahoušku?"
,,Ano."úplně mě sebejistota opustila a tak jsem se si ji rozhodla zase dodat.
,,Tak. A já tě seznámím se vším potřebným"řekla a zamířila ke stolu.,, Posaď se."vyzvala mě.
Sebevědomě (KONEČNĚ!) jsem došla ke stolu, kde jsem se posadila. A Aidon samozřejmě taky.
,,Čekali jsme tu na tebe už dlouho"pokračovala když jsme se oba posadili.,, Dáš si čaj?"
,, Nedáme"řekla jsem, protože jsem doufala že její pozornost přejde i na Aidona.
,,Nuže dobrá " řekla a zazvonila na zvoneček. Na stole se objevil šálek  čaje.
,, Jmenuji se Griselda"řekla s úsměvem a vzala si šálek do rukou,,A ty jsi?"nedůvěřivě jsem si ji měřila. Nevěřila jsem jí ani slovo. Co o mě věděla? Jak na mě mohla čekat? Říkala jsem si že jsou to jen plané řeči a zapletli jsme se do obchodu s bílým masem. Přejel mi mráz po zádech. Ostře jsem se nadechla než jsem odpověděla.
,,Liv a tohle je můj společník Aidon."
,, Aha"řekla a začala vyprávět.
,, Vysvětlím ti pár věcí co potřebuješ vědět.
Jako první tu máme to, co tu děláš. Jak jsi nejspíš uhodla jsi holka s talentem co nás má zachránit. Máš neomezenou fantazii a talent. Vidím je v tobě."pobaveně jsem povytáhla obočí,,
Jak to že tě přijely zachránit mé vyslyšitelky. " soustředěně se na mě a Aidona podívala,,měla jsi přání, které bylo neuvěřitelně silné. Pročesalo svou prosbou celý kraj. Nebylo možné abychom ho neslyšely."usmála se na mě. Ale na tom co mi řekla něco nehrálo.
,, Počkejte"řekla jsem,,to je nějaké nedorozumění, protože já jsem žádné přání neměla".
,, Skutečně?"stařena nakrabatila obočí a přemýšlela.,, Pak to byl někdo s tak ohromně silnou vůlí, ve tvé blízkosti. Jiná možnost není".
Podívala jsem se na Aidona.
,,No, chápu že jste utahaní a proto Vás nebudu trápit. Vyslyšitelky vám ukáží Vaše pokoje. Budete je mít na proti sobě, kdyby jste se potřebovali. Popovídáme si zítra."
Ani jsem nestihla odpovědět a ani nevím jak jsem se ocitla u dveří. A už si ani nepamatuju jak jsem se dostala do postele.
Ale jedno jsem věděla.
Bylo nad slunce jasné, že to přání, nebylo moje, ale Aidonovo.