Srdce Odvahy

65.

Jako první jsem otevřela oči.

Když jsem spatřila mou komnatu bylo mi o dost líp.

Pak jsem. Si něco začala uvědomovat.

Jako první byl fakt, že Aidon ležel na mé posteli a objímal mě kolem pasu tak, že hlavu měl na mém břichu.

Jak se sem dostal? Vždyť bylo zamknuto!

Podívala jsem se na zámek ve dveřích.
A taky že bylo.

Takže on se tam nějak dostal a pak zamkl. Výborný.

Zjistila jsem že už můžu dýchat a tak jsem se pořádně nadechla.

Byl to příjemný pocit nahnat si trochu kyslíku do plic.

Aidon zvedl hlavu a když zjistil že jsem plně při smyslech zvedl se celý.

,, Doprčic Liv'' zahrnoval,,jsi v pohodě? Víš jak jsi mě vyděsila?! Myslel jsem, že si pro tebe přišel sám ďábel!!!"oněměle jsem na něj zírala a nezmohla se na slovo.
Nakonec jsem řekla.
,, Já jsem...byla jsem..."nemohla jsem se vyjádřit.

S námahou jsem vypověděla dění před chvílí.
,,Myslela jsem že umřu" uzavřela jsem.
, To já jsem si myslel taky. Když jsem přišel, myslel jsem že hoříš ze vnitř tebe dělalo mi problém se za tebou dostat. Můj Bože, proč nám tohle děláš?" zeptal se na boží adresu a dal si hlavu do dlaní.
Mlčeli jsme.
Oba jsme věděli na koho ten druhý myslí.
,, Mě taky hrozně chybí" zašeptal,,i když jsme si asi nebyli tak blízcí jako vy, stejně jsem ho měl hrozně moc rád."
Zmateně jsem se na něj podívala. Bolelo mě si o Stevovi teď povídat. Skoro tři týdny jsem o něm přemýšlela ale byla jsem ochotná zjistit o čem to mluví i na úkor toho.
,,Jak to myslíš? Byli jste si stejně blízcí jako my". Uhnul pohledem.
,, Nemusíš lhát . Já to chápu. Ne vždy.... ale přál jsem vám to" nevěřícně jsem se na něj dívala. On si doopravdy myslel, že jsem se Stevem chodila. To je teda inteligentní člověk.
,,Aidone"posadila jsem se. Nereagoval. Díval se kamsi na prostěradlo,,Aidone poslouchej" vzala jsem mu obličej do dlaní a přinutila jsem ho, aby se na mě podíval. S nevýslovnou bolestí jsem mu řekla,,Ty pako. Stev, Stev byl prosimtě, můj syn."po tváři mi stekla slza. Syn který umřel. Přišla jsem o syna, kterého jsem si přála víc než cokoliv a kohokoliv jiného, Zůstal na mě zírat. Otevřel pusu pak ji zase zavřel a nakonec řekl.
,, Já jsem blbec. Mě to vůbec nedošlo. Doháje Liv"řekl a pevně mě objal.,, Promiň" šeptal mi,, promiň. Já jsem si to vůbec neuvědomil. Já už tomu rozumím. a jsem blbej magor, co to ani nedokáže pochopit, a místo toho, abych ti pomohl, ti způsobuju větší bolest. Promiň. Promiň" se slzami v očích jsem ho poslouchala a hladila po vlasech.
Nikdy bych si mezi nimi nedokázala vybrat. Jenže k Stevovi jsem teď měla konečně tak blízko.

A teď je pryč.

Navěky.