Srdce Odvahy

46.

,, Nemůžu, vždyť  to víš" zašeptala jsem překvapená tím co  tu povídal.

,,Můžeš" zašeptal,,není Stev nejlepší učitel boje v celé zemi?"odtáhl se a podíval se mi do očí.

Kdo ví proč jsem začala být nervózní.

Možná proto že Stev teď mohl být v nebezpečí...

,,Je" připustila jsem odevzdaně,, Ale co kdyby-"

,,Ššš, neboj se"položil mi ukazováček na rty,, zahoď to konečně za hlavu. Ne Steva. Toho jsem probudil než jsem odešel. Ale všechno trápení. Jen teď. A pokud to nejde, jakože asi ne tak všechnu tu starost dej mě. Předej mi ji. Všechnu. Já ji unesu."

,,Neuneseš" zašeptala jsem.

,,Já ji unesu vždycky když budu vědět že jsi v pořádku, a nebo že budeš v pořádku. A jakože teď , v pořádku rozhodně nejsi." chtěla jsem říct, že jsem. Ale kdo by byl v pohodě pod nátlakem toho všeho.

,, Všechno zvládnu sama, vážně"řekla jsem.

,, Já vím. Vím že všechno zvládneš a nepochybuju o tom. Ale já ti to nedovolím."

,, Smím se zeptat proč?"

,,Ne. Vlastně...."zamyslel se,, vlastně nevím. Nechci tě pořád nechávat čekat. Je to nefér. Vůči tobě. A kdyby ti dělal kdokoliv jiný to, co ti teď dělám já, asi bych toho člověka zabil."ulehčeně jsem se zasmála.

,, Předávám ti ji. Klidně si ji všechnu přeber. Nevadí mi to."zavřel oči a pak je zase otevřel.
,, Přijato."usmála jsem se. Pozorovala jsem jeho oči.

Se Stevem se od sebe tolik lišili.

Aidon měl takové hnědé vlasy propletené prameny blonďaté barvy takže něco mezi tím. Stev měl opravdu blonďaté i když ne čistý blond vlasy a šedo modro zelené oči a to udávalo jakýsi odstín hnědé. Vlastně si byli a nebyli podobní.

,,Ach joo! Ty máš tak hezký oči!"

,,Prosimtě taky máš hezký oči."řekla jsem a doufala že si v hlavě nesestavuje plán jak dostat moje oči. A tak jsem přitvrdila k lásce ke svým hezkým očím,, někdy si přeju v nich utopit."usmál se.

,, Můžeš"řekl vesele,, protože tě budu jistit, kdyby jsi se topila a nebo se ztrácela. Budu tu vždycky když mě budeš potřebovat. Máš těžký den, je to tak? Polož si ruku na srdce"poslechla jsem ho,, cítíš to? Tomu se říká smysl života. Nevzdávej se. Je to Tvoje mysl která vytváří tento svět. Nebudu tě doprovázet do konce tvého života. Ale zůstanu po tvém boku do konce toho mého"zasmála jsem se.

,,Kecale."

,,Ale ne fakt."

,, Nevím co mám dělat"ozvalo se za námi tónem znuděného dítěte.

Podívali jsme se  směrem odkud to přišlo.

Kdo jiný to mohl být než Stev?

,,Co třeba si hrát na někoho jiného než na Kazisvěta, který si v nejbližší době koleduje o popravu, hmm?"zeptal se docela rozladěně Aidon Steva.

,,Tak sorry, no. Příště přijdu až bude po všem"podíval se provokativně někam jinam a Aidon pochopil že už to tady prostě nezachrání.

Zvedl se na nohy a nabídl mi ruku kterou jsem přijala.

,, Dík"řekla jsem usmála se a podívala se na to malé nadělení.

Ano, tak jsem v ten okamžik vnímala svého syna.

,,Hele, co kdyby jsme si šli ještě lehnout?"zeptal se Stev,, ještě se mi teda z postele nechce."

,, Já..em.."k mým nočním můrám se mi zrovna dvakrát nechtělo vracet ale představě, čemu Stev říká postel jsem se zasmála.

,,Jo"odpověděl Aidon.

,,Tak pojďte"vyrazil Stev a my za ním.

Věděla jsem že se chovám dětinsky.

Nicméně Aidon mi slíbil že když budu

cokoliv potřebovat mám jít za ním.

Dřepla jsem si k němu a chvíli ho pozorovala jak klidně spí.

On byl takovej roztomilej.

Jemně jsem s ním zatřásla.

Okamžitě otevřel oči a když mě uviděl hned si sednul a staral se.

,,Co se děje? Jsi v pořádku? Mám ti něco-"

,,Ššš"položila jsem mu ukazováček na rty,, něco bych od tebe potřebovala."šeptala jsem a nervózně jsem si mnula dlaně, odřené od mého Boje se stromem. Už mě stihly navštívit další tři noční můry o mé umírající sestře.

,, Určitě"zašeptal,, copak?"

,, Nemohl by jsi mě obejmout?"zeptala jsem se nervózně.

Abych to vysvětlila. Takto jsme to se sestrou vždy dělaly a já si chtěla aspoň na chvíli přivodit pocit že tu je.

,, Vážně?"zeptal se řekla bych až nevěřícně.

,,Jo-o. Ale nemusíš."usmál se.

,,Jak moc obejmout?"

,, Hodně. A nepouštět. Přes celou noc." Tak jako sestra.

,,Tak pojď ke mě" řekl a já se na něj bez varování vrhla tak že jsem ho převážila a on spadnul na zem za doprovodu jeho smíchu mě přikryl.

Přesně jako se ségrou.

,,Liv?"zeptal se.

,, Ano?"

,,I já čekám. A budu čekat jak dlouho bude třeba."řekl vážně.

,, Nevím na co" řekla jsem,,ale věřím že moc dlouho už čekat nebudeš."

Dořekla jsem a cítila jak mě pohladil po vlasech.

,, Proč?"

,, Protože ačkoliv nepochybuju o tvojí trpělivosti, stejně mi všechno dřív nebo později řekneš."

,, Proč?"

,, Protože jedeme do náruče smrti. Ale to je jen tak mimochodem."

.
,, Dobrou noc"

,, Dobrou"

Pevně mě objal a přes celou noc mě nepustil.