Srdce Odvahy

9.

Jako by mnou projel blesk.
Jakoby mě někdo prořízl rozžhavenou ocelí.
Jako bych se měla rozplynout a zase sjednotit..
A potom se to stalo.
Neviditelné ruce, jakoby mě pustily z pevného sevření a já jsem padala. Měla jsem pod sebou kilometry daleko zemskou půdu. Nevím jak vy, ale já z oblohy  běžně nepadám.
Byla jsem v Atmosféře, to mi bylo jasné, takže nebyla taková pravděpodobnost že vzplanu. To ale neměnilo nic na tom, že se při dopadu zabiju. Panikařila jsem. Musela jsem se něčeho chytit.
Musela jsem...
Vzduch je tekutina...
Ano! Ano! Vzduch je tekutina! Tak jsem si zdělala s jistými obtížemi ze zad ne malý batoh, rozepla nejzadnější stranu, a vytáhla z ní tvrdou desku, která by měla zajistit rovná záda a rovnou na místo ní dala knihu. Batoh jsem si na ně zase vrátila. Desku jsem si pokusila dát pod nohy.
A můj pád zpomalil.
Nebylo to úplně nejefektivnější, ale něco málo to udělalo.
Byla jsem skoro dole když jsem slyšela ze zhora křik.
Podívala jsem se nahoru a pak...
To snad né.
,,LIIIIIIIIIIIV!!!!!!!"
Teď už byl skoro u mě. K mému zděšení.
,, CHYŤ SE" křikla jsem na něj což byla osudová chyba, protože mě strhl s sebou dolů. Proklínala jsem se že jsem do těch dveří vůbec lezla.
Padali jsme ohromnou rychlostí a pak jsme spadli do stromu.
,,Á!!!" zaječela jsem, když mě jedna větev švihla přes tvář a v tu samou chvíli jsem se zachytila o jednu z nich a vyšvihla se na ni. Snažila jsem se uklidnit srdce které mi poplašeně bušilo v hrudi. Málem jsem se zabila. Pak mi něco docvaklo.
,,Aidone?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem, ale nikdo mi neodpověděl.
,,AIDONE?!!!!" zavolala jsem v naději, že se ozve. Nic. Začala jsem slézat ze stromu. Myšlenky mi vířily hlavou jako splašené. Co se stalo?! Kde to jsem? Kde je Aidon? Co ten tady vůbec dělá?
Odkryla jsem poslední větev a zjistila že pod stromem je jen voda. A rozhlédla jsem se okolo. Všude kolem byla jen a jen voda. Když jsem se otočila, k mé úlevě jsem spatřila pevninu.
Ten strom byl obrovský. Měl tolik větví a dokonce ... dva kmeny? Došplhala jsem k tomu druhému a zjistila jsem, že to jsou dva stromy, vzájemně propletené do sebe. Rozhodla jsem se to zkusit ještě jednou. Konec konců, co jiného mi taky zbývalo.
,,Aidone!"chvilku jsem počkala. Nepřišla odpověď. Povzdechla jsem si, a začala přelézat z větve na větev, abych se dostala blíž k pevnině.
,,Liv?!" při zvuku svého jména jsem s sebou trhla směrem odkud přišel.
,,LIV!" byl to Aidon. Oddechla jsem si. Aspoň nebudu muset na kriminálce vysvětlovat zmizení kluka.
,,Tady jsem!" odpověděla jsem a snažila se ho zrakem najít. Nebylo to tak těžké. Když už znáte směr člověka, poznáte i jeho polohu.
Byl o hodně víš než já a křečovitě svíral větev.
Pro něj bylo daleko obtížnější mě najít protože já na rozdíl od něj, nenosím boty křiklavé barvy . A oblečení už vůbec. Většinou nosím nevýraznou šedou, nebo jí podobné barvy.
,, Kde jsi?! Nevidím tě!" pořiď si dioptrické brýle. Kdyby tak někdo slyšel můj sarkasmus.
,,Dole!"ne asi. Podíval se mým směrem a já na něj zamávala. ,,polez!"zděšeně se na mě podíval.
,,Jak jako polez!!?? Neumím to! Musíš mi pomoct!"moje obočí vystřelilo vzhůru.
,, Cože?" nechápala jsem. Jak jako neumí? Jo jasný. Je to měšťák, bylo jasné, že asi po moc stromech nelezl. Neříkám že jsou takový všichni, ale valná většina nejspíš bude.
Vyšplhala jsem za ním nahoru.
,, Je to jednoduché. Dávej pozor kam šlapeš, a nespadni. Není to tak těžké. Budu tě jistit. První nohu dej sem..."
Asi o půl hodiny později jsme ze stromu slezli.
,,Kde to jsme?"prohodila jsem spíš k sobě než k němu.
,,To bys mi měla říct ty! Když jsem za tebou přišel do knihovny, mizela jsi ve světle u nějaké vysunuté vytríny tak jsem šel za tebou ,pak jsem padal dolů, a teď jsem tady. Chodíš sem často?" hodil po mě naštvaným a zároveň zmateným pohledem. Tak ono nestačí že mám příšerný ráno a teleporovala jsem se do jiné dimenze. On mě za to snad bude ještě peskovat!
,,Já ti nic říkat nemůžu, jsem tu poprvé stejně jako ty. A tím pádem sem rozhodně nechodím a..." zamrazilo mě.
Rychlostí blesku jsem ze sebe sundala batoh a vysypala jeho obsah.
,,Co to děláš?" chtěl vědět. Neodpověděla jsem mu. Dneska je vskutku zajímavý den. Začalo to ráno se Sergejem a skončí to..Stop! Noc neskončí! Hledej!
Občanka, chemie, přírodopis, zeměpis..
Zeměpisu jsem byla momentálně vděčná za to, že jsem se v něm naučila, že vzduch je tekutina. Ten ale nebyl to co jsem hledala.
Záložka, poznámky z chemie, účtenka za dnešní oběd, peněženka, další pohřešovaná záložka..KNIHA!
Výtězoslavně jsem zvedla knihu a vše ostatní nacpala zpátky do batohu.
Když nás zavedla sem pak musí...
,,Já pořád nechápu o co se snažíš"mrmlal Aidon, nespokojený s tím, že není obeznámen se situací. Obrátila jsem k němu pohled.
,, Myslím" řekla jsem pohledem upřeným pořád na něm,, že vím kde najdeme odpovědi na naše otázky."