Srdce Odvahy

41.

Byli jsme na cestě už třetí den.

Aidonovi došla trpělivost, učit Steva angličtině, a Stevovi jeho zásoba vtipů.

( Aby se neřeklo, mě došla zásoba čerstvého masa pro kluky, když na to dneska přišel Aidon, myslela jsem, že jsme opravdu v koncích, jelikož v tu chvíli vypadal, že to kuře opravdu chtěl)

,,Livi?"zeptal se jednou v odpoledních hodinách Stev.

,,Mno?"řekla jsem tak na půl v přítomnosti, jelikož jsem byla zamyšlená.

,,Na něco jsi se mě včera ptala."

,, Vážně? Nevzpomínám si."

,, Tož, než jsme šli spát."

,,Jo, aha"docvaklo mi. Včera před spaním jsem se Steva ptala, jak věděl co si v duchu říkám. Vždyť jsem si nic nepřála! A navíc to nedávalo smysl.

Tehdy mi řekl

,,V očích máme napsané to, co by srdce řeklo, kdyby mělo ústa."

Zase jsem mu moc nerozuměla. Ne že bych úplně nerozuměla tomu co mi občas říká. Většinou nevím proč.

,, Víš"začal teď,, nemusíš být vůbec zmatená. Vlastně ono to všechno co ti říkám dojde v ten správný moment a čas. Takže buď v pohodě"zamýšleně jsem pokývala hlavou.

,,Mhm.."řekla jsem a přemýšlela. Jak se má asi moje rodina? Moji rodiče? Hledají mě teď?
Bylo mi po nich velké smutno.