Srdce Odvahy

22.

,,Aidone"zašeptala jsem a zatřepala s ním znova. Opravdu jsem si jednu chvíli nebyla jistá, jestli se ho vůbec dalo vzbudit.
A nestála jsem o to aby ho tu někdo načapal. Co kdyby si to ten někdo vyložil špatně?
,, Aidone? Aidone vstávej!"bylo něco málo po rozbřesku ale slunce už konečně svítilo. Momentálně jsem si nebyla jistá co byla z noci realita a co sen. Zatřepala jsem s ním s větší sílou.
,,Aidone! Aidone no tak!"zasyčela jsem.
,,Co je?"zamrmlal a přitáhl si k sobě peřinu kterou jsem z něj v zápětí strhla.
,,Hej co děláš!?"chtěl vědět Aidon, kterého to probralo.
,,Šššš!"řekla jsem ,dala mu ukazováček těsně před rty, a ukázala na dveře. Zaposlouchal se. Z chodby byly slyšet hlasy probouzejících se lidí. Řekla jsem mu.
,,Měl bys jít. Zvládneš nepozorovaně vklouznout do svého pokoje?"zasmál se a mávl rukou.
,, Prosimtě! Máme je naproti sobě! To snad zvládnu!"
,,Snad" zdůraznila jsem.
,, Dobře, tak já radši půjdu."řekl a zvedl se.
Pak se otočil a potichu zavřel, ani to necvaklo.
Lehla jsem si zpátky na své vyhřáté místo a v hlavě jsem si snažila urovnat, co se vlastně všechno stalo.
Asi o čtvrt hodiny později, se do mého pokoje nahrnuli jiné vyslyšitelky, než ty, co tu byly včera. Po půl hodině přesvědčování, mi donesly další halenu a kalhoty. Byly to ty samé věci co jsem měla na spaní.
A jako ty minulé trvaly na tom abych si vybrala, něco víc hodného dámy. Neposlouchala jsem je.
Poprosila jsem o opasek. Když ho přinesly, zeptali se jestli mám hlad a po mém oznámení ,že ne, mi řekly, že za jednu a půl hodiny mám přijít do velkého sálu, a aniž by mi daly jasné instrukce, kde třeba ten sál je, odešly. A tak jsem se na to vykašlala, a řekla si že se tam nějak dostanu.
Vzala jsem opasek do rukou a zapřemýšlela. Asi budu potřebovat-
,,Liv?"otočila jsem se a ve dveřích stál Aidon.
,,No?"
,,Ty nemáš hlad? Nejdeš na snídani?"pokrčila jsem rameny.
,, Nemám hlad."
,,Ty nemáš hlad nikdy,"povzdechla jsem si.
,, Proč tady jsi?" Aidon se na mě podíval jakoby to bylo nad slunce jasné.
,,Liv, přece tam nepůjdu sám!"
,,Tak zavolej vyslyšitelky."
,,A to se dělá jako jak?"podívala jsem se na něj s ironií v obličeji.
,,To se ptáš ty? To ty jsi je tenkrát zavolal. Tak si teď přej jídlo."a otočila jsem se k opasku a zkoumala jeho kvalitu.
,,To je chytrý! Dík! "
,,Jo a já jsem si utopila nabíječku. Mobil sice přežil, ale bez nabíječky" udělala jsem vynechávku,, sice ho tady nepotřebuju, ale tak kdyby, prostě abys věděl"
,, Jasný"a v okamžiku byl pryč.
Povzdechla jsem si.
Potom si budu přát mapu zámku.
První jsem ale potřebovala něco trochu doladit ...