Srdce Odvahy

26.

S Aidonem jsem se rozloučila s tím že se sejdeme později.
,, Můžu dneska večer zase přijít?"zeptal se mě Aidon.
Věděla jsem, že jsem to s tou sdílností za poslední dobu přehnala, a taky to, že si musím teď zachovat nějaký rozumný odstup. Hlavně od Aidona.
,,Dneska ne. Musím něco vyřešit. Potřebuju odpovědi. A ona mi je dá. Jako jediná."řekla jsem se zrakem upřeným na podlahu. Věděla jsem že kdybych se mu dívala do očí, nejspíš bych to nezvládla. A to z důvodu jak absurdní to bylo.
,, Myslíš tu knížku?"povytáhl jedno obočí a bezesporu přemýšlel o mém zdravém rozumu.
,Ne"zavrtěla jsem hlavou,, Griselda."
,, Griselda?!"vyrazil že sebe Aidon. ,, Tu jsi před ní utíkala a teď ji chceš zase vidět?!"
,,Ne, hned za ní nepůjdu. Potřebuju prozkoumat tu knihu."pokrčil rameny.
,,Jak myslíš. Uvidíme se pak." a otočil se na patě úplně opačným směrem než byl jeho pokoj. Já se ale jeho směrem vydala.
Asi o půl hodiny jsem konečně narazila na uličku která vedla do mého pokoje.
Když jsem do něj došla zavřela jsem za sebou dveře.
Přešla jsem ke stolku kde ležela  Srdce Odvahy  a vzala ji z něj.
Co mám teď dělat?
Protože mě nenapadlo nic jiného, přejela jsem prsty po přední desce a vyslovila jsem její název.
Okamžitě mě obalilo světlo a já se znovu ocitla v tom bílém prostoru. Už mi to ani nepřišlo nijak zvláštní. Ani jsem nepřemýšlela jak, prostě se to stalo.
,, Lawirio"uslyšela jsem za sebou. Otočila jsem se.
Stála za mnou žena, o které jsem si v první chvíli myslela, že pochází z nějaké Galaxie.
Měla uhelnatě černé vlasy, bílou pokožku, kterou co centimet zdobily modré třpytky, které tvořily i celé její oblečení.
Vzpamatovala jsem se.
,,Kdo-"
,,Já se jmenuji Ariana. A jsem duše této knihy."
Spadla mi brada. To byla ale nějaká shoda okolností, ne?
,, Cože?!"mile se na mě usmála.
,, Neříkala jsi před chvílí že si myslíš že knihy mají duši? Tak se můžeš přesvědčit sama!" Řekla a zatočila se . Byla opravdu krásná. Snažila jsem se urovnat myšlenky v hlavě.
,, Poslyšte.."začala jsem.,, To vy jste-"
,,Co bychom si vykaly! Říkej mi Ariano, a můžeš mi tykat. Posaď se !"
Řekla s úsměvem a s její mávnutím ruky se tu objevily dvě křesla.
Nejistě jsem přešlapovala na místě, a nevěděla, jestli té ženě věřit nebo ne. Nikomu jsem tu totiž nevěřila. Ani Aidonovi. Moc dlouho jsem ho totiž neznala, a kdo ví, co je to za člověka.
,, Nepřemýšlej nad takovými věcmi. I kdybych chtěla sebevíc, jsem jen duše knihy. Nemůžu ti nijak ublížit."nejistě jsem rozhodila rukama.
,, Já už ani nevím-"
,, Já vím co si myslíš. Vidím ti do duše."usmála se mému vyděšenému výrazu. Tohle totiž pro mě bylo docela dost velké mínus.
,, Rozhodně se chceš na něco zeptat! Proto jsi sem přišla. Tak jen do toho."řekla povzbudivě. I když toho na mě bylo příliš moc, nehodlala jsem se vzdát šance, že se něco můžu dozvědět. I když mi přišlo divné, že se ptá, když mi vidí do duše, posadila jsem se.
,,A víš všechno?"
,, Mé znalosti jsou neomezené. Něco ti ale říct nemůžu. Protože, kdybych ti něco řekla porušila bych časovou hranici a čas je moc křehký."
,, Jistě"pokývala jsem hlavou.,, Jako první bych se ráda zeptala,na Griseldu. Nevím zda ji důvěřovat ,když mi lhala."
,, Griselda je mazaná. Může tě toho tolik naučit. Jenomže ji musíš vycházet vstříc.
A ne. Nepomůže ti k tomu jak nás máš zachránit. Griselda je.."odmlčela se.
,,Dám ti radu. Teď jí vycházej vstříc a poslouchej ji, udělej vše co ti řekne. Až nastane pravý čas, utečeš od ní."
,,Aha"pokývala jsem zaraženě hlavou ale nebyl čas na urovnávání si věcí v hlavě, musela jsem se ptát dál.
,, Aidon, jakou tu má roli? Je tu jen kvůli mé gumičce?"
,,No... zrovna tohle ti nemůžu říct."
,, Aha, jistě. Pak je tu další věc. Jak se Stev  dostal z mého světa sem? Je to Stev nebo replika Steva?"
Zadívala se na mě.
,,To co ti teď řeknu musíš dobře poslouchat. Toho kluka sis přála tak dlouho a tak intenzivně že jsi ho vytvořila ve světě který díky přání existuje. Tento svět na přání stojí.
To ty jsi jeho repliku stvořila. Stvořilo ho tvoje přání jako přání stvořilo tento svět. On má silné pojítko s tímto světem. "
Oněměle jsem na ni zírala.
,,Já jsem.. stvořila Steva? Jak je to možné?! Vždyť je to Griseldin syn!"
Ariana vážně pokývala hlavou.
,,On se jí upsal jako její syn. Když jsi ho stvořila hledal tě. Hledal tě všude.  Za to, že mu Griselda pomůže se jí upsal jako její syn. A tak tě tu hledali všichni do té doby než zjistili, že dívka která ho stvořila není z tohoto světa. Ví že jsi to ty. Cítí to."
,,Aha"byla jsem naprosto šokovaná.,, A kdybych si přála aby zmizel, zmizí zase?"
,,Ano. Je tvůj. Jakmile jsi se tu objevila patřil tobě. Teď už nad ním nemá Griselda moc. Ale upřímně Livien" odmlčela se,, ty by jsi opravdu dokázala smazat člověka kterého jsi stvořila ? "
,, Já"zamyslela jsem se,, já nevím."
,,Ráda bych si tu s tebou ještě povídala ale můj čas vypršel."chvatně se rozloučila,, ahoj Livien, uvidíme se příště!"
A pak jsem spadla na postel. Chvíli jsem seděla a tiše si srovnávala věci v hlavě.
Pak jsem vyskočila když mi to došlo.
,, COŽE?!"