Srdce Odvahy

48.

Po celém těle se mi rozlil příjemný pocit když jsem do sebe nalévala teplý nápoj který tak úžasně chutnal.

,,Škoda že je to poslední káva" povzdechl si Stev.

Ranní vzduch se mi nahrnul do plic a já ho s klidem přijala.

Bylo to tak úžasné, vdechovat lesní ranní vzduch.

Voněl po dešti. Přesně to co jsem milovala.

,, Tobě bych dal za trest týdny nepít kávu" zpražil ho pohledem Aidon.

Očividně bude ještě dlouho trvat než Stevovi odpustí.

A chudák Stev dělal jen svoji práci.

Ale to jsem Aidonovi říct nemohla, pochopitelně.

,,Za jaký trest?"řekla jsem nechápavě, i když jsem mooooc dobře věděla za co.

,,On ví"usmál se na mě.

Neopětovala jsem mu jeho úsměv, jelikož jsem se jen škodolibě usmála.

Aidonovi jakoby někdo setřel úsměv ze rtů.

,,Co je?"zeptal se trochu nervózně. Vzala jsem si do rukou horký nápoj a okamžitě toho zalitovala.

Zasyčela jsem bolestí a vrátila jej zpět na zem. Že včerejšího dne se mi dlaně ještě nezahojily.

,,Co je?" zeptal se Aidon s větším důrazem na svých slovech.

On není tak úplně nevšímavý takže si všiml toho jak prudce jsem hrnek odložila.

Nereagovala jsem na jeho starost.

,,Nic"hodila jsem po něm pohledem,, a nehodlám to dál rozebírat. Ale to co jsem chtěla říct bylo to, jestli si opravdu myslíte, že bych cestovala bez vlastní zásoby kávy?"

,,Nooo"zapochyboval Aidon.

,,Tak to potom urážíte vlastní inteligenci" pokračovala jsem v pohodě.

,, Chceš říct" začal Stev.

,, Chci říct, že jsem kávu vzala. Takže se mi tu nemusíte psychicky zhroutit."