Srdce Odvahy

66.

Probudilo mě bodnutí u srdce. Tuhle bolest jsem znala. Velmi dobře. Stalo se mi to prvně ve chvíli kdy jsem si uvědomila že se prostě nemůžu vrátit tam kam bych chtěla. Do krásné minulosti. A po druhé když jsem ztratila...
Nadzvedla jsem se v loktech a zatřepala hlavou.
Tohle myšlení mě nikam neposune. Potřebovala jsem se dostat k dalšímu klíči, dokud mám aspoň ten jeden.
Otázkou bylo, kde jsem ho dala. V brašně na stolku nebyl a to že by se mi tam někdo hrabal bylo vyloučené. Nikdo nevěděl k čemu by to mělo sloužit. Jedině Aidon.
Cítila jsem jak jsem ve výrazu obličeje zkameněla.
Aidon. Tentokrát ho s sebou nikam neberu. Ještě to tak!
Podmračeně jsem se zvedla z postele a přešla opět k brašně. Po tom co jsem ji zase prohledala jsem si sedla do křesla. S nohou přes nohu a podepřenou bradou dvěma  prsty jsem dumala kam se mohl podít. Přehrávala jsem si celý den. Přeletěla jsem místnost pohledem a střelila jím po stolku, kde ležela kniha. Moje kniha, Srdce Odvahy.
Slunce se mi opřelo do zad a krásně na podlaze vykreslilo stín. Zář z něj se odrážela v zrcadle a byl vidět poletující prach.
Nechtělo se mi hned vstávat a konat rozhodnutí nebo něco podobného. Chtěla jsem od všeho na chvíli utéct. Bylo to strašné.
Povzdechla jsem si. Byla jsem bezradná a vůbec netušila jakým směrem se bude můj život ubírat.
Projela jsem si celý ten čas strávený zde v hlavě jako filmovou pásku.
Byla jsem na sebe strašně rozčilená. Jak jsem to všechno mohla dopustit? Hned první chyba co jsem udělala. Já jsem Aidonovi vyloženě dovolila aby se mi vetřel do života. Kdybych chtěla, mohla bych ho pokaždé co přišel poslat doháje a vůbec se jím nezabývat. Ale já inteligentní  namísto  toho  jsem mu dovolila nahlédnout do mého života, zjistit o mě hrůzu věcí a zabírat mi veškerý volný čas-
Potřásla jsem hlavou. Tohle nikam nevedlo. Mé rychlé sympatie vůči němu jsem přičetla k dlouholeté osamělosti a nikomu nesvěřování že jsem chňapla po příležitosti abych si ulehčila.
Zamračeně jsem si promnula čelo.
Já blbá.
A i když za to asi Aidon ani tak úplně nemohl,rozhodla jsem se ho tak malinko (úplně) vyřadit ze svého života. Bylo to pro mě to nejvíc příhodné řešení.
Za prvé,už se mu o mě nepodaří nic zjistit - z mé vůle.
Za druhé, když se mu něco stane nebo tady zůstane, bude mi to šumák a já se z toho psychicky nezhroutím.
Za třetí, ulehčím tak sama sobě. Sama sobě si vystačím. Samotné mi šlo vždy vše nejlíp.
Možná kdyby se vrátila Zia nebo Stev..
Zaťala jsem ruce v pěst a zavřela oči v bolestné grimase.
Když jsem se ocitla v tom snu, slyšela jsem spoustu věcí. I to že je to stvoření ta zrůda co mi nechala zabít syna, mezi lidmi.
Slyšela jsem jeho jméno.
Jednou to jméno zařvu do davu a zabiju ho.
Na to ať se spolehne.