Srdce Odvahy

10.

,,Kde? Jakože kdo nám je dá? Hele Liv, momentálně mám pocit, že jsem se někde praštil, něco vypil nebo snad snědl a teď někde ležím v bezvědomí a bůh ví proč se mi zdá o tobě-!"
,,Sss!" Sykla jsem po něm,,nech mě přemýšlet."
Chvíli jsem obracela knihu v rukách a snažila si vybavit chvíli , kdy jsem otevřela tajnou chodbu. Na nic jsem nepřišla až na ... položila jsem knihu na na kámen který tu ležel. Stoupla jsem si na proti ní v naději že se vrátíme zpět.
,,Srdce Odvahy" zašeptala jsem. Nic. Absolutně vůbec nic se nestalo.
Vzala jsem knihu tedy zpátky do rukou.
,,Srdce Odvahy" zopakovala jsem. Bez výsledku.
,,O co se snažíš?" snažil se Aidon upoutat mou pozornost, kterou jsem mu do této chvíle nevěnovala. Teď jsem k němu zvedla zrak , plný nejistoty a bezmoci.
,, Já- já nevím já-" nejraději bych se za to koktání profackovalala, abych zase nabila svých smyslů.
,, Prosimtě neříkej že tu zůstaneme -"
,, Počkej! Něco mě napadlo."
S novou nadějí jsem se zadívala na knihu, přejela po předních deskách prsty a procítěně zopakovala.
,,Srdce Odvahy".
Všude kolem mě to začalo zářit proužky světla, které mě začali omotávat a tísnit se ke mě až už jsem skoro nic než světlo neviděla. Málem se mi zastavilo srdce jak moc jsem si nebyla jistá co to má znamenat a co si budem .. bála jsem se.
,, Počkej!" zvolal najednou Aidon,, Kam mizíš?!"
,,Já nevím!" odpověděla jsem mu bezradně.
,,Kde tě najdu?! Počkej nemůžeš mě tu přece nechat!" snažil se mě zachytit ale nepodařilo se mu to .
,,Liv!"zpanikařil, viděla jsem to na něm. A tak jsem se pokusila chytit já jeho. Kupodivu se mi to povedlo a vtáhla jsem ho s sebou do mé dimenze. Přitiskl si mě k sobě tak silně až se mi zatmělo před očima.
,,Co to děláš?! Pusť mě!" vyrazila jsem ze sebe v první vteřině. Nebyla jsem zvyklá pouštět si lidi k tělu , natož kluka.
,,A riskovat, že se zase vytratíš a mě tam necháš bloudit až do konců mých dní?"ty! Tolik důvěry k mé osobě! Aidon pokračoval.,, Nikdy. Když tě mám takhle pod kontrolou mám jistotu, že jsi opravdová.Kdybych chtěl někdy spáchat zločin, udělám něco děsně ohavnýho a zlýho. Třeba bych se někomu vloupal do domu, ukradl mu ovladač od televize a sem tam proběhl kolem a přepínal kanály jak bych chtěl. Ale rozhodně bych mu do pití nenalil látku, po které bude mít děsný halucinace!"snažil se, aby to vyznělo jen tak mimochodem, ale já jsem na něm moc dobře poznala, že má strach.
,,Neboj se" řekla jsem a vymanila se z jeho sevření. Já jsem prostě nebyla tak důvěrný typ člověka k osobám, které skoro ani nezná,, nic co by se nedalo vyřešit se nestane, když budeme spolupracovat, třeba se odsud dostaneme-"v tu chvíli nás nějaká přitažlivá síla vyhodila nahoru, při čemž se mě Aidon ještě rychle zachytil za paži abych mu neuletěla.
Ocitli jsme se v jakémsi bílém prostoru který neměl začátek, konec, podlahu nebo stěny -nic.
Jakási neviditelná síla mi knihu vtrhla z rukou a teď byla asi tak velká jako jeden menší dům. Začala zuřivě listovat, a hledat správné stránky.
Najednou se kniha uklidnila a ukázala nám bíločerný obrázek.
Ze všech stran se najednou začínal ozývat hlas ženy, asi v mém věku.
Žena , nebo přednější by bylo kniha začala vyprávět
,,Na počátku všeho, byla dívka..."