Chvíle štěstí | ✔️

81. kapitola | Jde se na draka!

/listopad 1994/

Předvečer všech svatých zamotal osudím všech studentů v Bradavicích. Zejména životem Harryho Pottera, který se dostal do neznámé situace, která od něj vyžadovala zcela novou a děsivou skutečnost – zapojit se do Turnaje tří kouzelníků jako čtvrtý šampión.

I přestože ředitel Brumbál s Skrkem slibovali pro šampióny věčnou slávu, Harry zatím od svých spolužáků slízával jen kousavé narážky a opovržení. Jeho nejlepší kamarád Ron na něj házel jenom nepřátelské pohledy, protože žil v přesvědčení, že mu o své metodě obejít věkovou hranici schválně nepověděl.

Dnes však nastal ten den, kdy měl obelstít draka. Toto tajemství mu prozradil Hagrid, když ho zavedl do Zapovězeného lesa, kde mu dal nespornou výhodu toho, že alespoň psychicky se mohl na boj s drakem připravit. Stejně ho však sužovala úzkost.

Od různých spolužáků slýchával různé báchorky o tom, jak se může takový Turnaj tří kouzelníků zvrtnout a jak moc mohou být jednotlivé úkoly nebezpečné. Přesně z toho důvodu nastavili onu věkovou hranici, kterou on neměl překračovat.

Ze snídaně téměř utekl, protože nechtěl čelit posměšnému a jedovatému pohledu Rona a zamířil do opuštěné chodby, kde doufal, že nadýchá alespoň trochu čerstvého vzduchu. Opřel se o studenou kamennou zeď a zaklonil svou hlavu. Musí doufat, že jeho plán, který vymyslel s profesorem Moodym, vyjde.

Zaslechl kroky. Už z dálky zahlédl zelenou kravatu, která mu alespoň trochu napověděla, o jakého studenta se bude jednat. Nejdříve se už lekl, že ho zde uvidí Malfoy nebo jiný z jeho kumpánů a celou jeho situaci ještě zhorší. Ale nebylo tomu tak, Malfoy si očividně u snídaně ještě přidal. Zahlédl blonďaté vlasy a ihned pochopil, o koho se jedná.

„Harry?" naklonila blondýnka hlavu do uličky a na tváři měla ustaraný obličej. „Co tady děláš?"

Harry se upřímně divil tomu, že s ním vůbec tahle osoba mluví. Vzpomněl si na noc v Chroptící chýši, když se dozvěděl o jejím otci a pohádal se s ní. „Upřímně? Schovávám se," odpověděl jí na otázku a rozhodl se, že se jí za jejich poslední rozhovor omluví. „Willow, věnuješ mi chvíli času?"

Dcera Arii Pettigrewové a Reguluse Blacka si založila ruce na prsou. „A ty snad chceš trávit čas s lhářkou?"

Harry mlaskl. „Prosím, nepředhazuj mi ta slova, která jsem ti tenkrát řekl," požádal ji. „Od té doby... pochopil jsem, že jsi ke svému tajnůstkářství měla své důvody. Kdybych se já dozvěděl o tom, že můj strýc je někdo, koho celá země považuje za masového vraha... také bych se tím asi nechlubil," sledoval její výraz. „Chci říct... omlouvám se ti."

Willow si ho pozorně změřila pohledem. „Omluva se přijímá," pověděla mu. „Na moji obranu, abys pochopil, proč jsem ti to neřekla... nemyslela jsem si, že jsme takoví přátelé, abych ti takovou... ehm... citlivou informaci říkala."

Černovlásek se ihned jejího vysvětlení chytnul. „Já vím, že jsme se spolu začali bavit kvůli tomu, že jsi byla neteř Petera Pettigrewa a já doufal, že se díky tobě dozvím něco víc o tvém strýčkovi," poškrábal se za zátylkem, „ale vlastně mě ten náš výzkum bavil a mrzí mě, že jsem ti ta slova řekl a ztratili jsme kontakt."

„Taky mě to mrzí," přiznala Willow a konečně se jí na tváři objevil úsměv. „Jsi úplně jiný, než jsem si tě představovala. Víš, když jsme nastupovali do prvního ročníku a před zařazováním jsi měl tu potyčku s Dracem... vždycky jsi mi připadal nafoukaný. Ale ta třetí ročník jsem pochopila, že jsi vlastně docela fajn."