Chvíle štěstí | ✔️

80. kapitola | Za největší konflikty světa může láska

/říjen 1994/

„Nechápu, co tady vlastně dělám. Cožpak mám na takové akce věk?"

Boris Nabokov se téhle větě pobaveně zasmál. „V mé přítomnosti bych nemluvil o věku," připomněl jí starý upír. „Už jenom sedmadvacet let mi zbývá do mých kulatin – dvě stě let. Nemusíš se bát o to, že bys byla stará."

Helene převrátila oči vzhůru v noční obloze. „Jenže ty vypadáš na rozdíl ode mne už dlouhou dobu pořád stejně," povzdechla si. „Zatímco na mne je znát každý rok."

„Nesmysl," zavrtěl hlavou a pohlédl jí zpříma do očí. „Nenechám tě, aby ses odepsala. Máš před sebou nejkrásnější léta, Helenko. Tvá vnoučata už máš skoro plnoletá a můžeš si užívat život bez jakýkoliv omezení."

Vdova se jenom usmála a nemínila ho přesvědčovat o opaku, i přestože se za svých skoro šedesát let stále nedokázala naučit přijmout kompliment. Pokaždé, když jí kdokoliv vystřihl poklonu, tak nabývala pocitu, že dotyčný člověk přehání nebo úplně lže.

Proto raději rozhovor odvedla jiným směrem. „Takže... na co se mám připravit?"

Nabokov se uchechtl. „Za malý moment přijdeme k falešnému hrobu mého zesnulého bratra Draculy, který slouží ve Whitby jako turistická atrakce pro mudly," vysvětloval jí. „Skrz ten hrob se dostaneme do baru U Draculy. Možná bych ti měl říct, že někteří návštěvníci se na tebe budou dívat trochu... ehm... hladově-"

„Prosím?!" vyhrkla Helene Scamanderová zděšeně.

„Klid," zasmál se nad jejími obavami. „Jdeš do baru s někým, kdo jim šéfuje. Nemusíš mít strach. Nestaneš se ničí večeří."

„Jsi si jistý, že je tohle dobrý nápad?" zeptala se naposledy hnědovlasá žena.

„Musíš zažít něco nového!" prohlásil energicky upír. „Pokud se máš považovat za opravdového obyvatele Whitby, pak toto úžasné město musíš poznat ze všech úhlů," na chvíli se odmlčel. „Tvá vnučka Viola také bar U Draculy navštívila a vyvázla bez chudokrevnosti."

Tohle ovšem vdova nepovažovala jako argument. „Kdybych věděla, že moje Violka minulé léto něco takového dělala, tak bych k tomu měla jisté výhrady," zkomentovala Helene chování své vnučky. „Ovšem minulé léto naše rodina zažívala takové otřesy, že rozumím tomu, když potřebovala vypadnout ze zajetých kolejí, které bohužel zmizením její matky zrezivěly," pohlédla Borisovi do očí. „Navíc, věřím Nikolajovi, že s ní má jenom dobré úmysly."

Helene čekala, že s poslední větou bude souhlasit nebo alespoň přikývne. Ale on jenom odvrátil pohled, takže hnědovláska okamžitě pochopila, že jí něco Nabokov neříká. „Má s ní jenom dobré úmysly, že?" zopakovala s pozvednutým obočím.

Boris s povzdechnutím pokrčil ramena. „Já se ve svém synovi nedokáži vyznat, Helenko," přiznal. „Když jsme spolu v září byli v Magpie Café, říkal jsem ti, že mám pocit, jako bych s Nikolajem prožíval pubertu. Od té doby jsem dal na tvou radu a pokoušel jsem s ním mluvit, i přestože se ke mně stavil zásadně pasivně. Nevzdával jsem to a dával jsem mu najevo, že se mnou může mluvit o všem."

„To je dobře, velmi dobře," chválila jeho počiny Helene.

„No a pár dní zpátky jsem zmínil jméno Viola," pokračoval Nabokov, „v kontextu, že už jsem ho dlouho neviděl, aby posílal sovu do Bradavic nebo aby si vyžádal upíří lektvar proti spálení slunce k tomu, aby se za ní zaletěl podívat do Prasinek. Připomínal jsem mu, kolik času s ní trávil minulé i tohle léto, ale on jenom odsekával."