Chvíle štěstí | ✔️

2. kapitola | Prázdniny ve Whitby

/konec června 1993/

Malfoy Manor. Jednalo se o domov a vězení zároveň. Alespoň pro Astrid Blackovou, která před čtyřmi lety odpočítávala dny do svého odjezdu do Bradavic. Protože ve škole se konečně cítila alespoň trochu svobodná, i přestože měla neustále v patách Draca a Ellu.

,,Vítejte doma, mladé dámy a pane," pousmál se skřítek, kterého ovšem Astrid neměla příliš v lásce a on zase k Astrid nechoval žádný přehnaný respekt. Porozhlédla se po předsíni a pokoušela se najít Dobbyho, jediný pevný bod v tomto domě, po kterém se jí stýskalo. Vždycky ji vítal, tak co se stalo dnes?

,,Otče, rád tě vidím," zvolal Draco, když do předsíně přišel Lucius Malfoy. ,,Co dnes bude k večeři?"

,,Kde je Dobby?" přivřela nechápavě oči hnědovlasá patnáctiletá dívka a pán tohoto domu si ji změřil pohledem.

,,Astrid, Draco mi položil otázku, takže mu ji zodpovím a poté se možná budu zabývat tvými... nedůležitými starostmi," vyprskl na ní nenávistně, což vlastně nikdy neskrýval. Věděla moc dobře, čím pro něj byla - přítěží.

,,Omlouvám se, strýčku," pípla nevýrazně, protože věděla, že není čas na rebelie. Nedokázala být tou vzpurnou, jako byla třeba Ellyson. Nechala po sobě šlapat, i když věděla, že si to nezaslouží. Stejně její mlčení většinu času nestačilo.

,,Zeptej se skřítků v kuchyni, Draco," odpověděl Lucius svému synovi, načež se znovu podíval na Astrid. ,,A Dobby už u nás neslouží. Ten mrzák Potter ho pustil na svobodu."

Astrid chápavě přikývla a snažila se nedávat moc najevo, jak moc ji to mrzí. Nechala svůj kufr ležet v předsíni a chystala se do svého pokoje, kde se zahrabe do peřiny a pravděpodobně nevyleze celé léto, ale Lucius si pročistil hrdlo lehkým zakašláním, čímž ji dal více než jasně najevo, že zatím nikam nepůjde.

,,Ty kufry si odneseš sama," prohlásil chladně. ,,Abys pochopila, jak skončíš, když se nebudeš chovat správně."

Znovu neprotestovala, nechtěla to dělat horší. Věděla, že do téhle rodiny nezapadá a nikdy se snažila postruhovat, protože věděla, že se jí vděku a úcty stejně nikdy nedostane. Vzala svůj kufr za jeho madlo a zamířila do svého pokoje, který nalezla přesně tak, jak ho zanechala prvního září před deseti měsíci.

,,Slečno Astrid, Dobby vás rád vidí," ozval se známý hlas Dobbyho, který seděl na její posteli a houpal si své nožičky ve vzduchu.

,,Dobby! Co tady děláš? Myslela jsem, že jsi volný!" vyhrkla hnědovláska a posadila se na postel vedle skřítka.

,,Ano, Dobby je volný skřítek," zazubil se šťastně a dívka musela uznat, že z něj štěstí jenom srší. ,,Dobbyho nový kamarád Harry Potter přelstil pana Malfoye, víte? Tahle ponožka Dobbymu zajistila věčnou svobodu!"

,,To ráda slyším," usmála se Astrid a přátelsky ho plácla ho ramene. ,,Sice mi budeš neskutečně chybět, ale je mi jasné, že se ti muselo ulevit."

,,Dobbyho velice mrzí, že nemůže své paní nijak pomoct," sklopil skřítek smutně hlavu. ,,Ale bude vás chodit navštěvovat, co říkáte?"

,,To bych byla opravdu moc ráda," mrkla na něj dívka. ,,Víš, Dobby, nikdy jsem si nerozuměla ani s Cissou, Luciusem, Ellyson nebo Dracem. Ale ty jsi byl vždycky moje světlo ve tmě."

,,Dobby ví, Dobby ví," pokyvoval souhlasně. ,,A kdybyste cokoliv potřebovala, Dobby to velmi rád zařídí."

***

/1.7. 1993/

Podle Violy Scamanderové jedním z nejhezčích pocitů bylo, když před sebou měla celé dva měsíce prázdnin. Její pradědeček vždycky tvrdil, že to všechno uteče jako voda, ale na to ona nebrala zřetel a nikdy si nenechala vzít vítr z plachet. Zvláště pokud se jednalo o prázdniny ve Whitby u Mloka, které si vždycky užívala na plné pecky.