Chvíle štěstí | ✔️

90. kapitola | Ve špatný čas na špatném místě

/únor 1995/

Barty Skrk byl naprosto oddaný svému úkolu, který mu zadal jeho pán – lord Voldemort. Už možná jenom, protože nikam nepatřil. Když ho Karkarov vyhlásil před ostatními, odešel do Azkabanu. Útěk z Azkabanu byla ta nejvelkorysejší věc, co pro něj jeho otec s matkou provedli.

Jenže otec ho držel v domácím vězení jako nějakého nebezpečného pavouka, který nesmí ze svého terária zmizet. I přestože se nacházel v domě, kde se narodil a vyrostl, necítil se doma. Jenom přešel do jiného vězení. Do domu svého otce už nepatřil.

Dnes však poprvé zklamal. Prozradil se. Když si po druhém úkolu vzal jeho otec stranou čtvrtého šampióna, protože byl ohromený s jakým nasazením zachránil i Fleuřinu sestru Gabrielle. On udělal tu chybu, že se mezi ně vměstnal a prozradil se. Jakmile spatřil otcův výraz, ihned pochopil, že ho poznal.

„Kam to jdeme?" pípla vystrašeně Lucretia Blacková, když následovala Bartyho Skrka – tentokrát bez mnoholičného lektvaru.

„Nevyptávej se," odsekl nevrle černovlasý muž. „Budeš mi k ruce, jak ti nařídil tvůj otec, jasné?"

„A-ano," vypravila ze sebe a raději už se na nic dalšího neptala.

„Budeš hlídat," oznámil jí. „Potřebuji tady vyřešit jednu záležitost, která nám může zkomplikovat život, takže ty budeš hlídat všechny světové strany, kapiš to?"

Blonďatá dívka jenom pokývala hlavou a zůstala stát na místě, kam ji Skrk postavil. Rukou sjela za opasek a vytáhla svou hůlku. Neměla ponětí, co právě teď dělají a rozhodně se necítila dobře. Najednou zaslechla zvuky, které vydával člověk, když našlapoval na spadané listí a křupající větvičky.

„Jsem rád, že jsi přišel," zaslechla ulízlý hlas muže, se kterým byla nucena spolupracovat, i přestože se jí to vůbec nelíbilo.

„Co tady děláš, pro Merlina?!" vyštěkl tlumeně hlas patřící postaršímu pánovi, kterého poznala až v momentě, když vystoupil zpoza stromu. „Proč jsem tě odpoledne potkal v podobě Pošuka Moodyho?"

„Mám úkol, důležitý úkol," odpověděl mu a zase udělal to gesto, podle kterého se prozradil v první řadě.

„Zase ses spřáhl s ty-víš-kým?" zabědoval Skrk senior. „Vždyť jsem ti doma přeci říkal-"

„Ničemu nerozumíš!" zasyčel na něj syn. „Konečně budu někam patřit! Já se zapíšu do dějin! Já pomohu Pánovi Zla opět povstat!"

V ten moment Lucretií proběhl mráz. Jak to Skrk říkal? On chce přivést lorda Voldemorta zpět mezi živé? Ne, to se nesmí stát. Nemůže se mu to povést. Ona to nesmí dovolit. Kdyby se mu to povedlo, svět by se obrátil vzhůru nohama!

Mladý Skrk vytáhl hůlku a namířil ji na svého otce. „C-co to děláš, synku?" vykoktal jeho otec a zvedl ruce nad hlavu. „Uklidni se. Společně něco vymyslíme, ano? Dej tu hůlku dolů."

„Kdepak, otče, já tě musím umlčet," pověděl mu zkaženě. „Můj úkol je moc důležitý na to, abych v něm selhal jenom, protože ty jsi moc mluvil."

„Barty, nedělej to," přesvědčoval ho senior. „Já tě mám rád. Hrozně moc. Stejně jako tvá nebohá matka, která se rozhodla strávit zbytek svého nemocného života v Azkabanu, abys ty mohl být na svobodě a dát se do pořádku."

„Dost těch řečí!" vyštěkl a napřáhl hůlku. „Budu na tebe vzpomínat, otče. Pozdravuj matku," nadechl se. „Avada Kedavra!"

Činnost srdce Bartemiuse Skrka seniora se zastavila a jeho tělo bezvládně k zemi. Lucretia na celou scenérii zírala jako vyoralá myš. Úplně zapomněla na úkol, který jí Skrk zadal, protože nedokázala odtrhnout oči od posledního rozhovoru těch dvou.