Chvíle štěstí | ✔️

53. kapitola | Promarněná šance

/březen 1994/

Hodiny Přeměňování v Bradavicích odpadaly, protože Minerva McGonagallová trávila dny i noci v nemocnici U svatého Munga. Pozorovat Narcissu bylo opravdu bolestivé, trhalo jí to srdce a zároveň měla pocit bezmoci. Blonďatá žena většinu času nemluvila a zírala do stropu. Její pokožka byla bílá jako stěna a v očích mohla spatřit jen prázdnotu.

Sestřičky jí na pokoj pravidelně dávaly jídlo, ale Narcissa si vždycky kousla jen jediné sousto. Minerva nabírala pocit, že jí na něčem nezáleží. Po pár dnech si začínala dokonce i myslet, že její přítomnost je naprosto zbytečná. Trhalo jí srdce, když se musela dívat na hubnoucí Narcissu dívat a nedokázala jí nijak pomoct.

,,Chtěla bych ti pomoct," hlesla Minerva, načež přerušila to ohlušující ticho. Ovšem blonďatou ženu její hlas nijak nezasáhl. Ve své vlastní hlavě jí řvalo tolik hlasů, že ten Minervy se v něm velmi snadno ztratil. ,,Nedokážeš si představit, jak hrozně moc bych tě chtěla z tohohle smutku vytáhnout. Ale... ale nemám ponětí, jak bych to měla provést. Já už se na tebe nechci takhle dívat."

Narcissa mlčela, nedokázala ze sebe nic vypravit, všechno na ní bylo moc složité. Přehrávala si v hlavě celý svůj život, jako by snad měla každou chvíli zemřít. Ale ona se jen snažila najít odpověď na otázku; proč zrovna ona a čím si tohle sakra zasloužila? Vracela se zpět ve svém životě a kala se za všechny své chyby, které ve svém životě provedla.

Brečela by, ale ani na to už neměla sílu. Každý sebemenší pohyb ji vyčerpával, ale ona věděla, že energii na brek už si nemůže dovolit. Ale její tělo se třáslo a ona vzlykala ve svém nitru. Připadalo jí, jako by ve svém okolí měla mozkomory. Nedokázala si vzpomenout na jedinou šťastnou myšlenku, kterou by se utěšila.

,,Myslím, že bych měla jít," zvedla se Minerva z židle a povzdechla si. ,,Nechci ti nic komplikovat."

,,Ne," zachraptěla najednou Narcissa a natáhla směrem k ní ruku. Toto gesto přimělo Minervu alespoň o chvíli déle zůstat. V jejích očích zahlédla přeci jen jednu emoci, zoufalost. ,,Ne, prosím, zůstaň," pokračovala Cissa, když se jí dostalo profesorčina tázavého pohledu. ,,Právě jsem ztratila všechno... úplně všechno," polkla naprázdno. ,,Nemohu ztratit ještě tebe."

,,Tebe?" zopakovala Minerva a pozvedla obočí. ,,Co já pro tebe znamenám, Narcisso?"

Blonďatá žena se zhluboka nadechla. ,,Naději, že můj život má ještě smysl... možná," hlesla. ,,Vzala jsi mě do Bradavic, když jsem to nejvíce potřebovala. Promlouvala jsi mi do duše, když jsem to potřebovala. Díky tomu jsem nalezla odvahu odejít od Luciuse."

,,Ještě jsi od něj neodešla," utrousila cynicky Minerva, což Narcissu trochu vyvedlo z míry.

Zúžila své oči. ,,Jak to myslíš?"

Chvíli přemýšlela, zda opravdu plně vyjádřit svůj názor. ,,Vzala sis ho jednou-"

Narcissa okamžitě věděla, jak tím míří. ,,Notak!" vyvolala v ní nakonec tolik emocí, až se dcera Druelly a Cygnuse posadila na posteli. ,,Bylo mi v té době sedmnáct let! Jak něco takového můžeš srovnávat!"

,,Měla jsi na výběr i tehdy," namítla Minerva a zpětně se nenáviděla za to, že na toto téma přivedla řeč. Narcissa si tohle nezasloužila, ne po ztrátě její dcery. Ale i Minerva byla ublížená po těch šestnácti letech, i přestože to nedávala najevo. ,,Mohla sis vybrat jinak."

,,Nenáviď mě za volbu, kterou jsem učinila v tak mladém věku," zavrtěla hlavou provinile. ,,Přebírám za to plnou zodpovědnost, jestli ti to stačí. Ale prosím... nenenáviď mě za to, že jsem si zvolila jistotu."