Chvíle štěstí | ✔️

72. kapitola | Otužilec

/srpen 1994/

První polovina prázdnin uběhla jako voda a lidé obrátily své kalendáře na první srpnový týden. Vše utíkalo tak rychle, alespoň pro Violu Blackovou. Celý červenec strávila se svými rodiči v sídle Eilean Donan a pomáhala jim s rekonstrukcí toho ohromného domu, ve kterém chtěli její rodiče bydlet. Zamilovala se do toho sídla stejně jako té každodenní rutiny, kterou si procházela se svými rodiči. Jinému dítěti by mohla přijít otravná, ale Viola si ji užívala každým douškem.

Těšila na každé ráno, když seděla na barové židličce u kuchyňského ostrůvku a pozorovala své rodiče, jak se špičkují u sporáku a hodnotí si navzájem své uklohněné jídlo. Jednou to byla omeleta, jindy zase wafle a často také palačinky. Vůně domova, která jí po roce opravdu chyběla. Sice v předchozích letech prožívala velmi podobnou rutinu se svou mámu, strejdou Remusem, tetou Avou a tetou Hestiou, ale tohle mělo ještě naprosto jiné kouzlo.

Uvědomila si, jak musela být její máma během těch dvanácti let osamělá. Když Violu Moudrý klobouk zvolil pro Mrzimor, samozřejmě to nebylo jen tak. Už v jedenácti letech odhalil její empatii, která se projevovala každým dnem. Viola poznala na své matce o kolik více je šťastnější v Eilean Donan než v Greenwich parku. Věděla moc dobře, že z celého srdce milovala své nejlepší přátele se kterými vychovala její prakticky adoptivní sourozence, ale jejího manžela jí nikdo z nich nahradit nemohl.

Ovšem alespoň jeden srpnový týden toužila Viola strávit ve Whitby, svém nejmilejším městě v celé Velké Británii. Moc si přála navštívit babičku Helene a pradědečka Mloka. Během července si prohodila pár dopisů se svým bratrancem Rolfem, který také chtěl do Whitby za pradědečkem přijet. Celý červenec strávil u svého adoptivního táty Floriána ve Zmrzlinářství, kde se učil všem těm trikům pro které byl Florián Fortescue a jeho zmrzlina natolik jedinečný.

Viola chtěla svého milovaného bratrance vidět a věděla, že ve Whitby pro to bude ideální příležitost. Mlok se na ně už jistě těší stejně jako všichni kouzelní tvorové, které jejich pradědeček chová. Černovlasá dívka jen pomyslela na pradědečkovu chaloupku a paměť jí před nos hodila tu malebnou vůni Kaiserschmarrn posypané cukrem a namáčené do jablečné marmelády. Nebo pradědečkův významný obřad s čajem Gyokuro. Celé to byla veliká alchymie, podle Rolfových slov mnohem hezčí alchymie než hodiny lektvarů s panem Snapem.

Myšlenky Violy Blackové se ovšem zatoulaly ještě někam jinam. Toužila se potkat ještě s jednou osobou, kvůli které si ji všichni její přátelé či rodina dobírají. Nikolaj Nabokov. Ten tajemný upír, který se za necelý rok stal jednou z nejdůležitějších a nejdůvěrnějších osob v jejím životě. I s ním si vyměnila několik dopisů během července a slíbili se, že se ve Whitby potkají.

A také se tak stalo. Dnešní počasí opravdu pálilo a Nikolaj navrhl, že by mohli zkusit moře. Severní moře. Už jen ten název napovídal o tom, že ta voda bude studená jako led. Jenže upír trval na tom, že to Viola musí zkusit a dnešní den je prý naprosto ideální. Navíc ji vyhecoval slovy, že přeci nemůže být pravý obyvatel města Whitby, pokud nezkusila zdejší vodu. Nikolaj věděl, že tohle pošťouchnutí na ni zabere.

Sešli se tedy na pláži kousek od západního mola, aby se vyhnuli turistům. Viola už v dáli zahlédla svého kamaráda, jak si na písčité pláži aranžuje deku a její rohy zajišťuje kameny, aby mu neuletěla v případě větru. Už z dálky poznala, že už má na sobě plavky, konkrétně bermudy. Z toho měla radost, protože Nikolaj měl očividně smysl pro módu. Nenáviděla takové případy, kteří nosili slipové plavky, kde z nich bylo vidět bez nadsázky všechno.

,,Zdravím!" pozdravila černovláska energicky svého kamaráda, který ležel na dece na zádech a ruce měl složené pod hlavou. ,,Chytáš bronz, upíre? Děláš dobře, potřebuješ to."