Chvíle štěstí | ✔️

77. kapitola | Osudy těch dětí jsou napsány

/září 1994/

První hodina Obrany proti černé magii právě čekala studenty čtvrtých ročníků, konkrétně Nebelvír a Zmijozel. Všichni seděli jako na trní. Nikdo neměl ponětí, co od nového profesora čekat. Pošuk Moody byl opřený o svou profesorskou katedru a zkoumavě si studenty prohlížel.

„Dostal jsem o vaší třídě dopis od profesora Lupina. Zřejmě vás dost důkladně naučil, jak se vypořádat se zlovolnými čarodějnými tvory. Probrali jste bubáky, karkulinky, bludníčky, ďasovce, tůňodavy i vlkodlaky, že ano?" začal hodinu bez pozdravu a studenti mu přikyvovali.

„Jste ovšem pozadu – velice pozadu – pokud jde o kletby," pokračoval. „Takže mýmúkolem je poučit vás o tom, co mohou kouzelníci způsobit jeden druhému. Mám rok na to, abych vás naučil, jak se postavit zlým-"

„Copak vy tu nebudete natrvalo?" vyhrkl Ron. Skrk zakoulel čarodějným okem a upřeně na něj pohlédl. Ron se zatvářil vystrašeně, vdalším okamžiku se však profesor usmál. Bylo to poprvé, co jej Harry viděl usmát se. Jehozjizvený obličej v tu chvíli vyhlížel ještě pokřiveněji a zkrouceněji než jindy, když ale studenti zjistili, že jejich profesor je schopen něčeho tak vlídného, jako je úsměv, všem seulevilo. Ron vypadal, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce.

„Vy jste syn Artura Weasleyho, že?" zeptal se profesor vydávající se za Alastora Moodyho. „Váš otec mi před několika dnypomohl z pěkné bryndy... Ano, zůstanu tady jen tento školní rok, abych vyhověl Brumbálovi... jeden rok, a pak zase budu v klidu užívat odpočinku."

Barty Skrk si pod vlivem mnoholičnému lektvaru povzdechl, když si uvědomil, že se zapovídal. „Pojďme tedy rovnou k věci! Zaklínadla mohou mít rozmanitou sílu a podobu. Podle ministerstva kouzel bych vás měl naučit jen protikletbám a dost. Jak působí zakázané kletby, to byste se měli dozvědět až v šestém ročníku. Domnívají se totiž, že teprve pak budete vevěku, kdy se jim dokážete postavit. Profesor Brumbál však o vás má vyšší mínění: je přesvědčen, že to zvládnete, a já říkám, že čím dřív budete vědět, co vám hrozí, tím lépe. Copak byste se mohli bránit proti něčemu, co jste nikdy neviděli? Kouzelník, který se proti vám chystá použít zakázanou kletbu, vám samozřejmě neřekne, co má v úmyslu; neudělá to vlídně a zdvořile a neohlásí vám to předem. Musíte být připraveni. Musíte být bdělí a vestřehu. A vy to musíte dát pryč, slečno Brownová, když vám něco vykládám."

Levandule sebou trhla a celá zrudla. Ukazovala totiž Parvati pod lavicí horoskop, který právě dokončila. Moodyho čarodějné oko zřejmě vidělo nejen dozadu, ale dokázalo proniknout idřevem. „Takže... ví někdo z vás, které kletby jsou kouzelnickými zákony stíhány nejpřísněji?"

Všichni zpozorněli a několik studentů dokonce zvedlo ruku, ale Barty vyvolal Rona. „Ehm," pronesl nejmladší syn Weasleyových nejistě, „taťka mi o jedné říkal... myslím, že se jí říká Imperius nebo taknějak."

„Ano, jistě," přisvědčil profesor, „tuhle váš otec určitě zná. Svého času právě ta nadělala ministerstvu dost těžkou hlavu."

Ellyson Lestrangeová seděla ve čtvrté lavici u okna a snažila se dělat, že neexistuje. Věděla moc dobře, že její rodiče všechny tyhle kletby používali velmi hojně a ona jen čekala na to, až se na ní všichni otočí. Mezitím pozorovala Pošuka Moodyho, jak ze zásuvky u stolu vytáhl skleněnou nádobu s pavoukem. Pak na něj namířil hůlkou a šeptl: „Imperio!"

Po vyslovení kouzla Skrk mával hůlkou a dělal si s pavoukem to, co on sám chtěl. U třídy to vyvolalo hlahol plný smíchu, jediný profesor se tomu nesmál a s úšklebkem poznamenal. „Říkáte si, jaká je to legrace, viďte?" zabručel. „A jak by se vám zamlouvalo, kdybych to udělal vám?" Smích téměř okamžitě umlkl, protože každý měl z Moodyho až moc veliký respekt.