/prosinec 1993/
,,Miluju tě."
Lucretií Blackovou proběhl elektrický proud. A nemělo to daleko od opravdového elektrického proudu. Ve své hlavě slyšela řvoucí alarm, který jí radil, aby ze sebe něco vypravilo. Co má ovšem na tuhle divnou, přeslazenou a klišé frázi odpovědět? Proč to sakra ten chlap řekl? Právě všechno zkazil.
Blonďatá dívka se najednou v jeho posteli cítila neskutečně nepohodlně a doufala, že bude moct brzy zmizet. Uvědomovala si, že uběhlo už několik opravdu dlouhých sekund od vyslovení těch dvou slov. Možná to řekl jen díky všemu uspokojení, které po svém výkonu cítil, uklidňovala sama sebe Lu. Snad po ní nebude chtít, aby mu ta slova zopakovala nazpátek.
Ne, to po ní nemůže chtít, protože ty slova vyslovit nedokáže. Milovat, to má velmi silnou váhu. Nebo je tomu naopak? Není tomu tak, že pro ní ta slova neznamenají vůbec nic. Vždycky jí připadalo jako přehnané, když si pár tyhle slovíčka odříkával za přítomnosti romantické hudby pod višní, v dešti, na letišti či na svatbě. Uvědomila si, že toto slovní spojení vlastně nikdy neslyšela od svých vlastních rodičů.
,,Měla bych jít," vypravila ze sebe Lucretia a pomalu se posadila do sedu. ,,Snape často náhodně kontroluje ložnice," vymyslela si rychle přesvědčivou lež, ,,Zmijozel si nemůže dovolit další průser."
Rolf Scamander byl naproti ní plný emocí, takže její slova skoro nevnímal. Spokojeně oddechoval na zádech a skoro až hypnotizoval ten začarovaný strop, který simuloval temnou oblohu zasypanou hvězdami. Dokonce si ani nevšiml toho, že mu Lucretia neřekla zpět tu nejkouzelnější formuli - miluji tě.
Tím spokojeným pocitem se cítil být naplněný tak moc, že opravdu zbytek světa vnímal otupeně. Když už skoro byla Lu oblečená, teprve tehdy se zvedl do sedu a prohlédl si naposledy před tím, než opustila jeho a Cedricův pokoj. ,,Dnešní noc nikdy nezapomenu, Lu," prohlásil šeptem a nahnul se přes čelo postele, aby si ukradl ještě jeden polibek.
Blondýnka ho tedy políbila se slovy: ,,To se neboj, ty mi také v paměti uvízneš."
***
,,Už nejsem panic!" rozhodil Rolf Scamander ruce do prostoru a usmíval se od ucha k uchu. Zamířil k mrzimorskému stolu, kde shodou okolností seděla jeho sestřenice Viola se svou nejlepší kamarádkou Astrid, samozřejmě dvojčaty Weasleyovi a Cedric Diggory také nesměl chybět.
,,Wow, gratuluji," zatleskal uznale Fred, zatímco se cpal čerstvě upečených houstiček.
,,Použil jsi ty techniky, co jsme ti doporučili?" zamrkal na něj spiklenecky George. ,,Metoda šup sem, šup tam?"
,,Ale kuš, vždyť o tom víš houby," rýpl do George Cedric. ,,Posaď se, kamaráde," poklepal na podlouhlou dřevěnou lavici, ,,a pověz nám, jaká byla v posteli přeslavná Lucretia Blacková!"
,,Jsem si jistá, že Rolf je gentleman a bude respektovat Lu soukromí," prohlédla si Rolfa Astrid, ale než stačil odpovědět sám Scamander, vložil se do toho opět Cedric.
,,Prosím tě, Astrid, ty jsi jenom podrážděná, protože budeš muset říct madame Pinceové, že je hysterická slepice posedlá knihami," obrátil její větu pro ní, načež si od Astrid vysloužil výchovný pohlavek.
,,Myslím, že nám to můžeš říct, drahý bratranče," vložila se do toho Viola Scamanderová. ,,Jsem si jistá, že v tuhle dobu už dávno Lu zkonzultovala tvůj výkon s Matheem."
,,Tak snad ti nedají trolla," nemohl si odpustit Fred Weasley. ,,Ale samozřejmě, pokud jsi použil metodu šup sem, šup-"
,,Bohužel, Frede, tuhle metodu si budeš muset vyzkoušet sám," zklamal ho Rolf a s chutí se zakousl do toastu potřeným máslem. ,,Ale já si myslím, že na moji premiéru jsem docela zářil."
ČTEŠ
Chvíle štěstí | ✔️
Fanfiction,,Moje jméno mě nesvazuje." Od první kouzelnické války uběhlo třináct let, kdy se všichni pokoušeli vyrovnat se ztrátami a hrůznými činy, které se jim ve válce přihodily. Píše se léto 1993 a parta přátel, kteří snažně bojují s výchovou svých dětí se...