/červenec 1993/
Prázdniny Astrid Blackové se staly ještě horšími než předpokládala. Jedenáct dní uběhlo od toho momentu, kdy ji zneužil Abraxas Malfoy. Stále na svém těle cítila jeho surový dotyk, kterému se snažila vzpírat, ale její bolest ji oslabovala natolik, že se mu vzepřít nedokázala. Na její pokožce zaznamenala pohmožděné mapy a modřiny, které nechtěly mizet.
Vzpomínala si na slova svého nejmilejšího skřítka, že čas všechno spraví. Velmi ráda by se upnula na tuhle myšlenku, ale i když den za dnem ubíhal, lépe se rozhodně necítila. Ležela ve své posteli a vlastně jí ani nepřipadalo, že by někomu chyběla. Přemýšlela, zda se Abraxas pochlubil svému synáčkovi, jak strávil večer šestého července.
Šestý červenec vždycky bude mít v hlavě vyrytý jako nejhorší den jejího života. I přestože se celý život necítila plně svobodně, vždycky měla kontrolu nad vlastním tělem, hlavou i duší. Avšak teď věděla, že tělo patřilo Malfoyovi a bude patřit komukoliv, kdo na něj pomyslí. Protože je přeci jen žena. A v Abraxasově mysli se pravděpodobně slova žena a muž neřadí jako slova stejné kategorie. Je jenom věc, objekt a hračka pro pobavení. Přemýšlela nad tím, že určitě zdaleka nebude první, která si něco takového musela prožít, jenom kvůli tomu hajzlovi.
Pohlédla na hodiny, kde se kyvadlo kývalo se strany na stranu. Ten čas ubíhal ale pomalu, pomyslela si otráveně. Přála si z tohohle domu vypadnout, aby už nikdy v životě nemusela starého Malfoye potkat. Jenže ona nedokázala z domu odejít. Neměla kam jít. V Bradavicích žádné opravdové přátele neměla a celá její rodina byla jen to samé jako Lucius Malfoy.
Nikam nepatřila. Ten pocit, že člověk nikam nepatří... jednalo se o nejhorší zjištění jejího života. V jejím životě už snad není žádné světlo, protože už neexistovala kniha, do jejíž děje by dokázala uniknout před tou neskutečnou bolestí, kterou cítila, když si s ní Abraxas Malfoy dělal, co chtěl.
Dveře od jejího pokoje se otevřely, ale s Astrid tato skutečnost nijak nehýbla. Už jí bylo jedno, že do pokoje vrazí Narcissa a seřve ji za to, že nemá uklizený pokoj nebo že vypadá jako smrt. Pokud se někdo dostane do takového bodu, že je mu všechno jedno, život postrádá ten smysl, kvůli kterému ho žijeme.
Navíc byla na výsost přesvědčena, že se bude jednat jen o nějakého skřítka, který ji přinese jídlo, což bylo prakticky to poslední, co ji udržovalo při životě. Své závěsy měla zatažené, připadala si jako upír bez špetky života. Kůži měla modrou a studenou, i přestože venku pálilo slunce o sto šest.
Jenže ve dveřích nestál žádný ze skřítků, nýbrž její neteř Ellyson. Vždycky ji její vzhled udivoval a překvapovalo ji, že na její styl oblékání neměli Narcissa ani Lucius žádné námitky. Pokud přešla fakt, že Ella neměla absolutně žádnou fantazii v barvách, protože na sobě nosívala jen oblečení, které bylo černé. Astrid si pokaždé vzpomněla na fotky Ellyson matky, Bellatrix, která ovšem chodívala oblečená velice podobně.
Ellyson se otráveně zhluboka nadechla, opřela se o panty dveří a líně ve svých ústech převracela svou žvýkačku. ,,Tridie, teta a strýček s tebou chtějí mluvit," odpověděla relativně příjemným hlasem, což Astrid už na začátku překvapilo. Leč nesnášela tu přezdívku, kterou jí Ellie říkala. Tridie, merline, kde na to přišla? Vždyť to zní jako Trůda a to je příšerné jméno.
,,Vážně musím?" zeptala se zničeně Astrid a na znamení protestu zabořila svou hlavu ještě hlouběji do polštáře. Ellyson v tu chvíli nechápala, co se celou dobu děje a rozhodla se, že to zjistí. Zavřela za sebou dveře a posadila se k hnědovlasé dívce na postel.
ČTEŠ
Chvíle štěstí | ✔️
Fanfic,,Moje jméno mě nesvazuje." Od první kouzelnické války uběhlo třináct let, kdy se všichni pokoušeli vyrovnat se ztrátami a hrůznými činy, které se jim ve válce přihodily. Píše se léto 1993 a parta přátel, kteří snažně bojují s výchovou svých dětí se...
