Chvíle štěstí | ✔️

39. kapitola | Bonnie a Clyde

/prosinec 1993/

Viola Scamanderová se na dnešní den opravdu těšila. Vánoce už se zuby nehty dobývaly na dveře každého domu na světě. Vánoční prázdniny v Bradavicích začaly a černovláska si konečně mohla vyčlenit celý den pro svého kamaráda Nikolaje Nabokova. Aby byla upřímná, chtěla s ním probrat celý ten průšvih ohledně vloupání svých rodičů do Bradavic.

Nezmínila se o tom nikomu, dokonce ani Astrid. Možná se trochu styděla, ale zároveň se bála, že své rodiče nějak prozradí. Odhalila přeci jejich monstrózní tajemství, díky kterému se dostali do hradu, aniž by si jich někdo všiml. Musela uznat, že zvěromágské podoby jim musely zásadně všechno ulehčit.

Když svědčili jejich zamilovanému polibku, přivedlo jí to k myšlence, že její rodiče se doopravdy milují. Denní věštec měl vlastně pravdu, protože Sirius Black ji nedržel proti její vůli. Viola na jednu stranu byla neskutečně ráda za to, že viděla svou mámu šťastnou, ale na druhou stranu jí mrzelo, že se neozvala a nechala ji ve všem samotnou.

Teď už se ovšem vydávala do Prasinek, kde měla potkat svého upírského kamaráda. I přestože měla ráda všechny své přátele - a že většina z nich byla mužského pohlaví - její vztah k Nikolajovi byl dosti rozdílný. Nehledě na to, že už dávno nechodil do školy, ale také zažil opravdu mnohem více než její babička Helene.

Ale zároveň nikdy jejich věkový rozdíl nedokázala vnímat. On se narodil v roce 1918 a ona o šedesát let později v roce 1978. Mohl by být jejím dědou, ale jeho vizáž jeho věk smývala. Zkrátka to byl jeho benefit z toho, že byl upírem. Když opustila bradavické pozemky a doopravdy vstoupila do víru vesničky Prasinky, atmosféra Vánoc ji naprosto pohltila.

Prasinky byly nejkrásnější o Vánocích, to byla známá věc. Z nebe padal sníh a všude panoval vánoční shon. Viola milovala pocit a přítomnost Vánoc. Byla přesvědčená o tom, že Vánoce jsou nejkrásnější částí roku, na sto procent. Teď už však zahlédla muže v černém kabátu, jak se mu na obličeji uchycují sněhové vločky.

Ovšem na něm se sněhové vločky nerozpouštěly, protože jeho pleť byla bledá jako měsíc na nebesích a studená jako led. Avšak když spatřil černovlasou dívku, na tváři se mu rozzářil úsměv, což pomohlo tomu, aby se vločka rozpustila. Popošel pár kroků k ní a cestou přemýšlel, jak se s ní přivítá.

,,Violo, moc rád tě vidím," vydechl radostně Nikolaj a nakonec svou kamarádku obejmul. ,,Jak se držíš?"

,,Také tě moc ráda vidím," zazubila se černovláska, ale následně spustila o svých zkouškách NKÚ. ,,Nebudu lhát, jsem zavalená učením. Není den, kdy bych od někoho neslyšela slovo zkoušky NKÚ. Upřímně jsem velmi ráda, že mohu alespoň na chvíli vypadnout z tohohle stereotypu a popovídat si s tebou."

,,Určitě ty zkoušky zvládneš," povzbudil ji Nabokov a rozhlédl se po podnicích, které Prasinky nabízely. ,,Kam to vidíš?"

,,Ke Třem košťatům?" navrhla Scamanderová s úsměvem. ,,Pokud platíš."

,,Že seš to ty," zabrblal Nikolaj na oko otráveně a podržel jí gentlemansky dveře, aby mohla vstoupit do vyhlášené hospůdky. Když se rozhlédla po lokálu, zahlédla vzadu v rohu stůl, u kterého seděli její rodiče se svými přáteli na konci jejich studií v té vzpomínce, které přihlížela s Rolfem o prázdninách. ,,Děje se něco? Vypadáš trochu... mimo."

Viola si nechtěla vymýšlet nic ohraného, takže mu pověděla pravdu. ,,Ty víš, jak jsem se o prázdninách dívala na ty vzpomínky s Rolfem," nadechla se zhluboka a on chápavě přikyvoval. ,,Přesně u tohohle stolu seděli moji rodiče a jejich přátelé u jejich posledního máslového ležáku jako studenti."