Chvíle štěstí | ✔️

63. kapitola | Chvíle svobody

/květen 1994/

,,Já vám věřím."

Tahle věta vyřknutá Harrym Potterem měla větší sílu, než si kdokoliv dokázal představit. V očích Siriuse Blacka zasvítil nějaký plamínek. Ovšem to se vůbec nelíbilo Peterovi Pettigrewovi, který ztrácel víru v to, že se z tohohle vykecá.

„Siriusi, to jsem já, Peter... tvůj kamarád... přece bys ne..." koktal vystrašeně Peter, celý vyhublý a zpustošený. Sirius k němu přistoupil, načež si před sebe Peter natáhl ruce, jako by se bránil. Z Siriuse šel opravdu strach, ale Pettigrew se pokoušel dotknout jeho ramena a doufal, že s ním tak naváže lepší notu.

Black ho nakopl a Pettigrew se schoulil do klubíčka. „Mám na hábitu dost špíny i bez toho, abys na něj sahal ještě ty," odplivl si Black nenávistně a Peter pochopil, že přes Siriuse cesta vysvobození nepovede. Vzpomínal si už na léta v Bradavicích. Sirius nepatřil k těm, kteří by odpouštěli. Zároveň byl velice zásadový. Dokonce kvůli svým názorům utekl z domova přeci.

„Remusi!" vypískl Pettigrew, obrátil se teď k Lupinovi a svíjel se prosebně před ním. Ano, Náměsíčník by mohl být svolnější. Vždycky měl z jejich pobertovské party nejvíce soucitu a empatie. „Ty tomu přece nevěříš... Copak by ti byl Sirius o té změně plánu neřekl?"

„Ne, jestliže si myslel, že tím špehem jsem já," odpověděl Lupin. „Předpokládám, že to je důvod, proč jsi mi o tom neřekl, Siriusi?"

„Promiň mi to, Remusi," omlouval se Black a z jeho hlasu bylo poznat, že to myslí upřímně. ,,Choval jsi se velmi zvláštně a nebyl jsem si ničím jistý."

„Velice rád, Tichošlápku, starý příteli," usmál se Lupin a začal si vyhrnovat rukávy. „A promineš zase ty mně, že jsem za toho špeha považoval tebe? Omluvíš to, že jsem opravdu věřil, že jsi zodpovědný za Irene smrt?"

„Samozřejmě," ujistil ho Black a po vyzáblé tváři se mu na okamžik mihl šklebivý úsměv. Také on sizačal vyhrnovat rukávy. „Zabijeme ho společně?"

„Ano, řekl bych, že ano," usoudil nemilosrdně Lupin. Cítil, jak se mu vaří krev. I přestože se jednalo o staré záležitosti, tento večer měl pocit, jako by se ta osudná noc stala teprve včera. Smrt jeho dvou nejlepších přátel a jeho manželky. Jeho milované a sladké Irene. I přestože se teď nacházel na místě, kdy byl olepený láskou k Astrid, Peter připravil jeho syna o matku. A to se neodpouští.

„To byste přece... to byste přece..." lapal po dechu Pettigrew, otočil se a plazil se k Ronovi. ,,Rone... nebyl jsem ti snad dobrým přítelem... dobrým mazlíčkem? Nedopustíš přece, aby mě zabili, Rone, viď že ne? Jsi na mé straně, že?"

Ron jenom zkřivil pohled nad tím seschlým a zničeným zoufalcem. Z jeho milované krysy se vyklubal vrah a zrádce, který zkazil životy víc než dosti lidem. „Jsi hodný chlapec... hodný páníček," plazil se Pettigrew k Ronovi, „nedovolíš přece, aby to udělali... Byl jsem tvoje krysa, hodná a mazlivá..."

„Pokud ses líp osvědčil jako krysa než jako člověk, není to zrovna něco, čím by ses měl chlubit, Petere," konstatoval drsně Black. Ron nebyl schopen slova, protože stále tu novinku nedokázal zpracovat a připustit si ji.

Pettigrew se odplazil k blonďaté dívce ze Zmijozelu, kterou dosud neznal. Nevyjadřovala se a jen na něj zkaženě zírala. Nemohla se na něj podívat. Willow Pettigrewová si představovala svého strýce jako muže, který zemřel jako hrdina. A teď se styděla za to, že nosí jeho jméno. ,,Jsi ode mne! Nenávidím tě!" zaječela na něj nepříčetně. ,,Moji prarodiče a tvoji rodiče zemřeli ve válce, protože bojovali za svoje hodnoty! Můj táta pro ně zemřel! A ty jsi podrazil celou svoji rodinu a své přátele!"