Chvíle štěstí | ✔️

91. kapitola | Už není cesty zpět aneb jak končí chvíle štěstí

/květen 1994/

Poslední třetí úkol se měl odehrát. Napětí rapidně stoupalo a diskuzi vládlo téma, jaký ze čtyř šampiónů celý Turnaj vlastně vyhraje. Anthony Goldstein se však vůbec o závěr té soutěže vůbec nezajímal. Seděl na tribunách a vyhlížel Andrewa. I přestože mu jeho inteligentní mozek říkal, že měl s těmi city skoncovat už dávno, nedokázal to.

Nemluvil s ním už skoro půl roku a přeci stále myslel na jejich hodiny tance, které mu v prosinci dával. Ve snech volal jeho jméno a vytvářel si scény, které se pravděpodobně nikdy neudají. Jenže jeho chytrá hlava si dokázala všechny ty krásné momenty do detailu vizualizovat.

Vstal z lavice tribun a seběhl dolů na zem ze třetí řady, kde původně seděl. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu a odklidit se pryč z hlučných tribun, kde dívky básnili o Diggorym či Krumovi a mládenci měli oplzlé připomínky k Fleur Delacour.

Svět ho unavoval. Opravdu unavoval. Většina lidí, které měl možnost za svůj život potkat, pro něj byli předvídatelní. Po pár rozhovorech o nich dokázal odhadnout naprosto všechno. Díky tomu pochopil, že inteligence člověka nespočívá jenom ve správně spočítaných příkladech algebry či schopnosti přeměnit talíř ve lžíci, ale také v umění číst v lidech.

Proto ho většina společnosti unavovala. Všechny typy lidí už znal a připadali mu nudní. Pak se však objevil Andrew Lupin, který mu takový nepřipadal. Nedokázal v něm číst, i přestože s ním dost času strávil. Měl mnoho vrstev a opravdu ho zajímal.

Stál opřený o tribunu a zhluboka dýchal. Najednou však proti němu šel člověk, který mu doslova vyrazil dech. Byl to on. Andrew. Konečně ho spatřil na delší dobu a nemusel natahovat krk přes davy lidí, když ho potkával na chodbách. Teď si ho konečně mohl prohlédnout.

Užasle jej pozoroval. Jako ten nejpěknější obrázek, ze kterého nechtěl spustit oči. I mladý Lupin se na malý moment zastavil, když stál zhruba deset metrů od Anthonyho. Část jeho samotného mu chtěla jít blíže naproti. Bohužel jenom část. Svěsil hlavu, obrátil se na patě a chtěl odejít zpátky k hradu. Raději oželí senzaci třetího úkolu, než muset procházet kolem toho pokušení.

„Stůj!" zavolal za ním polohlasně Goldstein. Nebyl to rozkaz. Spíš prosba zamilovaného blázna a chudáka. Jenže Andrew se neotáčel. „Zastav se!" zopakoval trochu hlasitěji. Jenže ani tehdy Nebelvír nereagoval a pomalým krokem se mu vzdaloval. „Sakra, proč mi tohle děláš?" rozhodil rukama do prostoru a tentokrát zněl vyčítavě.

Až teprve teď se Lupin obrátil na patě a rychlým tempem se vrátil na místo, kde stál před chvílí – deset metrů od Tonyho. „Proč já ti tohle dělám?" zopakoval rozhořčeně. „Byl jsi vůbec takové dřevo v tancování, jak jsi tvrdil? Nebo to byl jenom prostředek, jak se ke mně dostat? Můj život byl jednoduchý, než jsi do něj přišel ty! Znal jsem sám sebe a nikdo mi nepletl hlavu!"

„Dobrá, přiznávám, že jsem uměl tancovat lépe než jsem přiznával," připustil a zvedl ukazováček pravé ruky. „A vezmu na sebe zodpovědnost pletení tvé hlavy v případě, že sám sobě přiznáš – a také mě – že jsi nebyl zrovna dvakrát proti! Já vím... já vím, že jsem se nemýlil. Nespletl jsem se v tobě. Já jsem poznal, že ke mně také chováš náklonost, i když si to nepřiznáš."

Zoufalý Andrew si vzdychal. „I kdybych... i kdybych tu náklonost cítil, nemohl bych ti nikdy tvé city opětovat," zavrtěl hlavou. „Nevíš toho o mě tolik, Anthony. Říkám ti, že nejsem ten člověk, jakého si představuješ."

Goldstein si všiml nezahojených ran na jeho odhalených pažích. „Ubližuje ti někdo?" zděsil se a z jeho hlasu bylo cítit, jak moc ho jenom pomyšlení na něco takového zarmoutilo. Vzal jeho dlaň do té jeho a Andrewem proběhl proud. „Pověz mi to a všechno spolu zvládneme. Slibuji."