Chvíle štěstí | ✔️

25. kapitola | Kde leží mé kvality

/září 1993/

,,Jistě všichni znáte kouzla Alohomora. To je velmi prosté a zdaleka ne tolik sofistikované kouzlo na odemykání dveří. Prosím, neberte to tak, že vás zde navádím ke krádeži," utrousil Remus Lupin před studenty pátého ročníku, konkrétně před Mrzimorskou a Havraspárskou kolejí. ,,Jedná se o pokročilejší kouzlo, ale rozhodně nebude stačit na všechny dveře světa. Tato formule zní Aberto. Slovo aberto pochází z portugalštiny a znamená otevřený."

Studenti si v lavicích vše poslušně zapisovali, v čele s Astrid Blackovou, která seděla vedle své kamarádky Violy Scamanderové. Dcera Siriuse Blacka a Stefani Scamanderové nikdy nepatřila k těm, kteří by měli holčičí kamarádky. Naopak, ona se od prvního ročníku bavila výhradně s dvojčaty Weasleyovými, Rolfem Scamanderem, Cedricem Diggorym a Leem Jordanem. Občas prohodila pár slušných slov se svými spolubydlícími na pokoji, ale nikdy do jejich partičky nepatřila.

Proto měla neskutečnou radost, že v patnácti letech narazila na Astrid, která sice na první pohled vypadala nudně a nezajímavě, protože byla introvertem, ale velmi brzo zjistila, že tomu zdaleka tak není. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dívku z rodu Blacků, moc dobře chápala její dilemata, kterým bohužel zase tolik lidí nedokázalo porozumět.

,,Astrid? Zkusíš do kouzlo?" vybídl profesor Lupin její spolusedící, která se bez okolků zvedla a zamířila ke skříni, která byla postavená vedle Lupina. Pevně přehmátla svou hůlku, aby ji správně uchopila a vzpomněla si na pohyby, které jim před chvílí vysvětloval. Ještě se na něj naposledy před provedením formule trochu nervózně podívala, načež on jí věnoval povzbudivý úsměv.

,,Aberto," vyslovila přesně a mávla hůlkou po směru hodin, načež se skříň otevřela. Třída líně zatleskala, ale ten pořádný tleskot nesl zvláště profesor Lupin, který věděl, že si ve vínku nenese zrovna moc sebedůvěry. Ovšem následně se stalo něco, co Astrid ani nikdo jiný ve třídě neočekával, ale absolutně jí to zkazilo radost z celého dobře provedeného kouzla.

Ze skříně najednou vylezl muž, který jí byl velice známý. Měl sněhově bílé vlasy, které už dávno neměly tu nažloutlou barvu, jaké měl jeho vnuk či syn. Astrid se chtělo zvracet. Nosil svůj černý kabát, který mu přidával na vážnosti stejně jako jeho výraz na tváři, ve kterém hnědovlasá dívka viděla jen zášť a zlost. Vystoupil ze skříně a pomalu se k ní přibližoval.

,,Merline, profesor Snape nezneškodnil toho bubáka," zaklel Lupin nespokojeně, ale Astrid to zdaleka neuklidňovalo. Její - leč chytrý - mozek si nedokázal uvědomit, že se nejedná o skutečného Abraxase Malfoye. ,,Zvládneš ho vyřídit, Astrid? Určitě tu formuli znáš."

Jasně, že zná. Není přeci prvák, je nejchytřejší čarodějkou v ročníku! Zná přeci kouzlo Riddikulus, učila se ho ještě s profesorem Queirrellem. Jenže copak dokáže v tuhle chvíli myslet na něco legračního? Pomalu ustupovala dozadu, kroutila hlavou ze strany na stranu a zničeně kňučela: ,,Ne, ne, jdi pryč. Prosím, neubližuj mi, prosím."

,,Kdo je ten chlap?" zeptal se Roger Davis Violy Scamanderové, který za nimi seděl.

,,To je přeci Abraxas Malfoy," odpověděl mu Cedric Diggory. ,,Dědeček Draca Malfoye."

,,A proč se ho bojí?" nechápala Penelope Clearwaterová, další studentka z Havraspáru. ,,Co jí udělal?"

Astrid ovšem nevnímala slova žádného z nich, její mysl se soustředila jen a pouze na toho muže, který ji tak moc děsil. Všichni ostatní studenti pozorovali výplod Astrid vlastní mysli. ,,Ty špinavá děvko! Nejsi nic!" nadával bubák v podobě Abraxase Malfoye dívce, která teď seděla na zadku a pokoušela se popadnout dech, protože jí srdce bušilo jako zvon.