Chvíle štěstí | ✔️

89. kapitola | Pravý a nefalšovaný Malfoy

/únor 1995/

„Nechápu, z čeho jsou všichni tak nadšení," prohlásila Hannah Abbottová. „Vždyť tady jenom sedíme a čekáme, jestli se někdo z nich vynoří. Při prvním úkolu to byla alespoň nějaká akce."

Matheo Jones se zasmál. „Líbí se mi, jak jsi použila slovíčko jestli."

„Neber to, že bych jim nepřála, aby se vynořili," upřesnila svůj výrok, aby si o ní náhodou nemyslel něco špatného. „Jenom mě to tady nebaví."

„Chceš jít někam jinam?" mrkl na ni spiklenecky hnědovlasý mladík. „Nemyslím si, že si to toho někdo všimne."

„Ano, prosím," vzdechla radostně a společně se vydali pryč z tribun, aby unikli tomu nadšenému davu, který napjatě diskutoval o tom, kdo z šampiónů na hladinu vypluje jako první.

Mladý Zmijozel opřel svou přítelkyni o dřevěnou zadní stranu tribun a vtiskl jí první, druhý a třetí sladký polibek. Tahle holka ho zkrátka bavila. V jistém slova smyslu se jednalo o jeho pravý opak, ale na druhou stranu si s ní neskutečně rozuměl. Jeho svět se zdál být zalitý sluncem a konečně našel někoho, komu se mohl plně svěřit, když před rokem ztratil kontakt s Lucretií.

Poslední dobou ji ani nepotkával. Dříve ji viděl na každém rohu, protože měla tendenci se chovat expresivně, ale teď si uvědomil, že si opravdu nepamatuje, kdy ji naposledy pozdravil nebo jen minul na chodbě. Nevěděl vůbec nic o jejím trápení se Skrkem, který se vydával za profesora Moodyho.

Najednou za sebou zaslechl zakašlání. Už se bál, že za ním bude stát profesor Snape – ředitel jeho koleje – a bude ho vyslýchat. Jenom na chvíli se mu ulevilo, když místo profesora Snapea spatřil svého otce. „Ehm... otče, zdravím tě," vypravil ze sebe zasekla a uhladil si vlasy, které mu ještě před chvílí Hannah cuchala. „Nevěděl jsem, že ses přišel podívat na tu... ehm... senzaci."

Lucius Malfoy se mračil. „Ano, vzal jsem si dnes v práci volno, abych přišel navštívit své syna a neteř," odpověděl mu stoicky. „Netušil jsem, že tě naleznu tady."

Hannah naprázdno polkla. Matheův otec jí naháněl strach, i přestože se snažila tvářit neutrálně, statečně a alespoň trochu mile. Její kluk se ujal představování. „Hannah, tohle je můj otec, Lucius Malfoy," vydechl. „Otče, tohle je Hannah Abbottová-"

„Abbottová," vstoupil mu do řeči a už ho nenechal svou větu dokončit. „Dcera Gifforda Abbotta, že? Ach ano, znám tvého otce z ministerstva. Svět je tak malý. Tvá matka nekouzlí, nemám pravdu? Taková čistokrevná rodina to dříve bývala. Až mi to trhá srdce."

Matheo ihned pochopil, že něco není v pořádku. Moc dobře na otcových očích viděl tu nespokojenost s volbou, jakou učinil. Než se stačil do konverzace znovu vštípit, Hannah si vzala slovo. „A-ano, má matka pracuje jako učitelka zeměpisu a dějepisu v mudlovské školy," vypravila ze sebe ztěžka a do očí se jí hrnuly slzy. „Ale cožpak na tom záleží? Je mnohem milejší než spousta čarodějek a můj táta ji moc miluje."

„To je neslýchané!" vypískl konsternovaně Lucius a chytal se za čelo, jako kdyby měl omdlít. „Míchat mudlovskou a čarodějnickou krev! Takový HŘÍCH!" obrátil se k Matheovi. „Co má tahle mudlovská šmejdka s tebou společného?!"

Hestiin syn sám se sebou bojoval. Upíral na něj jeho otec i jeho nová přítelkyně. Koho teď zradí? Věděl, že pokud se za Hannah postaví, jeho otec ho zavrhne. I přestože si s ním pravidelně vyměňoval dopisy a o letních prázdninách se dosti sblížili, nebyl si jejich poutech ještě tolik jist.

Nechtěl Hannah zranit. Opravdu ne. Jenže o svého otce také přijít nechtěl. Zpětně se cítil hloupě, ale v té době míval ukrutnou potřebu se vlastnímu rodiči zavděčit. Dokázat mu, že je hoden jeho lásky a uznání stejně jako mladší bratr Draco. Toužil po tom, aby na něj byl Lucius Malfoy pyšný.