Chvíle štěstí | ✔️

49. kapitola | Jako vlk musíš ohýbat hřbet

/leden 1994/

,,Tak bude pro dnešek vše, třído!" zvolal profesor Lupin třetím ročníkům, kteří si v ten moment začali hbitě balit všechny své pergameny, pera a jiné potřeby do tašek. ,,Byl bych velice rád, kdybyste mi v pátek všichni přinesli dva popsané pergameny na téma ďasovců. Jenom ty, Seamusi, mi přines pergameny tři, všichni tady víme, jak velké tvoje písmo je."

Celá třída se jeho poznámce zasmála, jenom Seamus si neshledal vtipnou a místo zabrblal směrem ke svým přátelům o tom, jak moc jeho žaludek překypuje prázdnotou. ,,Pánové, já mám takový hlad, to si ani představit nedokážete," stěžoval si hnědovlasý Nebelvír.

,,Všichni moc dobře víme, že máš hlad neustále," uchechtl se Andrew Lupin při té poznámce.

,,Přísahám, že minulou hodinu na lektvarech jsem dokonce měl chuť sežrat ty fazolky," přiznal se Finnigan.

,,Merline, ty jsi formát," popadal se za břicho Dean Thomas, přehodil si přes rameno brašnu a pohlédl na svého kamaráda. ,,Jdeš, Andy?"

,,Běžte napřed, já si ještě prohodím pár slov se svým tátou," dal jim vědět mladý Lupin a čekal, až se celá učebna vyprázdní, aby si se svým tátou mohl rozumně promluvit. I přestože bydleli v jedné obrovské budově, zdaleka tolik se nevídali a Andrew přesně tohle chtěl napravit.

Remus Lupin si mezitím srovnával svůj stůl. ,,Andy? Copak se děje?" zeptal se starostlivě.

,,Merline, to s tebou musím mluvit jenom, když se něco děje?" pozvedl obočí na oko podrážděně. ,,Spíš ty mi řekni, zda se něco děje, otče," zdůraznil jeho oslovení a ucukl mu koutek. ,,Poslední měsíc mi připadáš nějak moc pozitivní... až na rámec tvého obvyklého optimismu."

Starší Lupin ihned moc dobře věděl, na co jeho syn naráží, ale neměl v úmyslu mu cokoliv říkat. Věděl moc dobře, jak tajemství fungují a chtěl jeho lásku s Astrid chránit. Proto neurčitě pokrčil rameny, nenechal na sobě znát sebemenší známku stresu či přistižení a jen se usmál. ,,Bradavice ve mně vyvolávají neskutečně pozitivní pocity," odpověděl mu. ,,Vzpomínám si na svá mladá léta, když jsem těmito chodbami procházel jako student a hřeje mě u srdce každá vzpomínka, i když spousta z nich mě také bolí."

Andrew se uchechtl. ,,To učení ti vážně jde, všichni o tobě mluví jako o nejlepším učiteli za dobu, co každý pamatuje."

,,Samozřejmě kromě Draca Malfoye a spolu," ušklíbl se Remus, ale nechtěl si stěžovat. ,,Ale moc dobře rozumím tomu, co říká teta Ava, když básní o své práci. Tahle budova, tohle místo... něco mě na něm neskutečně baví. Prožil jsem zde možná nejkrásnějších sedm let mého života, a to se nezapomíná."

,,S Harrym tátou, Willow strejdou a Violou tátou," povzdechl si Andrew. ,,Nikdy jsi o nich nemluvil, i přestože na ně máš takové dobré vzpomínky."

,,Jednoho dne pochopíš, že i přestože se v nějakém mezilidském vztahu stane nějaká špatná událost, nikdy to nezastíní ani nezašpiní ty momenty před tím," pověděl mu moudře. ,,A to platí i o Viole tátovi. Sice nemám ponětí, co se stalo mezitím, kdy jsme byli nejlepší přátelé a tím, kdy jej zavřeli do Bradavic, zažil jsem toho s ním tolik..."

,,Třeba?" zeptal se zvědavě Andrew a Remus jej výchovně spražil pohledem. ,,Notak! Nikdy jsi mi nevyprávěl o tvých klučičích nejlepších přátelích. Vždycky jste vzpomínali jen se Stefani, Avou a Hestiou, ale jména Peter, James ani Sirius tam nezazněli."

,,To, protože takové věci nepřísluší uším třináctiletého kluka," zakřenil se Náměsíčník, který se očividně vyhýbal odpovědi.