Chvíle štěstí | ✔️

88. kapitola | Druhá šance

/únor 1995/

Napětí stoupalo. Dnešní den opět patřil šampiónům, které čekal druhý úkol. Ostatní studenti a profesoři se měli shromáždit na tribunách, aby společně vyčkávali na to, jak si šampióni poradí s druhým úkolem. Samozřejmě všichni přátelé Cedrica Diggoryho se snažili svého kamaráda nakopnout a podpořit, aby se ve vodě neutopil.

Jenom Viola se zpozdila. Potřebovala ještě dopsat ráno esej pro Hagrida, kterou chtěla mít napsanou naprosto perfektní a úhledně. Bývala by ji nenechávala na poslední chvíli, ale ještě trval její a Fredův školní trest od profesora Snapea na ten nepořádek v učebně lektvarů.

Na druhou stranu už jí školní tresty moc nevadily. Fred dokázal i takovou otravnou činnost udělat vtipnou a zábavnou, i přestože se jednalo o rovnání poliček či přebírání usušených bylin. Dokonce se na ten školní trest i začala po Vločkovém plesu těšit, protože mohla být s tím zrzavým komediantem sama a nikomu z jejích přátel to nebylo divné.

Zahlédla v dáli tribuny, ze kterých se ozývalo radostné povzbuzování a štěbetání o tom, kdo dnes vyhraje udělený úkol. Jenže najednou – zhruba sto metrů, které ji dělily od tribun – zaslechla hlas. Zlomený, zoufalý, žalostný, ale hlavně... známý. „Violo," pronesl hlas hlasitě, ale zároveň potichu. Dívce přeběhl mráz po zádech, když ten hlas slyšela.

Zastavila své kroky, ale ještě nějakou chvíli se neotáčela. Musela se připravit na to, že ho uvidí. Po půl roce spatří jeho tělo, které o ní otíral, jeho oči, které na ní upíral, jeho rty, kterými ji líbal, jeho zuby, kterými roztrhl její jednodílné plavky a uslyší jeho hlas, kterým ji dokázal rozesmát.

Na tribuně seděl Fred – kluk, který ji činil šťastnou a se kterým se všechno zdálo být tak jednoduché a krásné – ale teď za jejími zády stál on. Ten, na něhož vzpomínka bolela více než bodnutí rezavou kudlou přímo do srdce. Nechápala, jak je možné, že nad ní stále měl takovou moc.

Otočila se na patě a pokoušela se na tváři mít výraz, který měl říkat; jsem naprosto v pohodě, vůbec nic pro mě neznamenáš. Zároveň její oči ho probodávaly pohledem, díky kterému skoro ztratil odvahu mluvit.

„Ahoj," pozdravil ji opatrně a pokorněji, než si ho pamatovala. „Asi se divíš, co tady dělám, že?"

Viola si propletla své ruce na hrudi a své rty od sebe neodlepila. Trochu se obávala, že z ní vypadne nějaká blbost, které bude setsakramentsky litovat. Nedej bože mu dá nějaký špatný signál nebo mu přizná, jak moc ji jeho odmítnutí ranilo. Byla přesvědčená o tom, že mezi ex funguje nějaký návod, jak se jeden ke druhému chovat. Zaprvé, tvářit se hrozně šťastně a zadruhé, přesvědčit toho druhého o tom, jaká byla se s ním vůbec někdy zaplést.

„Ehm... přišel jsem se ti omluvit," pokračoval Nikolaj, když pochopil, že k tomu nemá Viola co říct. „Vím, že jdu možná trochu s křížkem po funuse, ale... rád mám ve svém životě uzavřené záležitosti," popošel k ní blíž. „Omlouvám se ti za své chování. Mám pokřivený pohled na svět a říkám bez přikrášlení, že když... jsme spolu spali, tak jsem to nebral jako přátelskou výpomoc."

Tentokrát se černovláska vyjádřila. „Myslíš si, že pro mě tvá omluva něco znamená?"

„Opravdu bych se cítil raněný, kdyby neznamenala," pověděl jí. „Když jsi mi položila tu otázku, co pro nás ta záležitost znamená, upřímně jsem zpanikařil. Neznám to, čemu se dnes říká chození. V osmnácti letech jsem byl odvedený na vojnu a pár let na to jsem zemřel. Stal jsem se upírem. Krvelačnou zrůdou, která rozhodně s nikým nechodila. Léta bloudil po světě jako ten upír, který se na lidech živil. Holdoval jsem sexu, ale nikdy jsem v žádném hlubším spojení s nikým nebyl."